Vážení čtenáři mého velmi nepravidelného, politicky nekorektního, často smyslu pozbývajícího a ne příliš čtivého blogu z USA, je tu další příspěvek!!!
A čeká Vás hned docela dlouhý příspěvek vyprávějící naši cestu do Mexika od 11. 3. do 24. 3. 2015. Proto se prosím ujistěte, že máte dostatek času a pohodlí odteď do konce roku, abyste ho dokázali „dát“ na jeden zátah. Kdo to dá, ať se přihlásí u mě a vyhraje nějakou malou cenu, protože tohle je neuvěřitelně dlouhý příspěvek.
Také bych rád na začátek uvedl, že tato webová aplikace se mnou příliš uživatelsky nespolupracuje. Proto jsem se musel snížit k základní úrovni formátování celého obsahu. Až tedy budu psát nějaký blog příště, a jako že se to může stát… Tak to budu snad dělat i lépe. Omluvte tedy tento nedostatek a užijte se mou brutální upřímnost…
Abych to příliš neprotahoval, tak Vám rovnou představím posádku našeho již legendárního minivanu značky Chrysler Town & Country, v němž jsme již procestovali Floridu a Utah s Kalifornií (o tom Vám ještě musím polovinu vyprávět…).
Sestava
Členové naší party se nám maličko pozměnili a to celkem z jedné šestiny (= 1 člen, pro méně matematicky nadané, pozn. redakce). Tou jednou šestinou byl nově příchozí Honza, který nahradil Kuželuse. Odchod Ondry Kužely z naší tripové sestavy provázely velké emoce. Na kalifornském tripu s námi nebyl příliš „happy“, načež svou koupi auta okomentoval slovy „nejhorší chyba za pobyt v USA“. To mě upřímně dost nasralo a tenhle pocit mi vydržel až překvapivě dlouhou dobu, než se můj spolubydlící začal chovat zase trochu, abych tak řekl „sociálně přijatelně“. Zároveň mu měla přijet v březnu rodina do New Yorku a chtěl být s ní – což je naprosto pochopitelné. A tak se snažil prodat svůj podíl na skvělém minivanu značky Chrysler Town & Country někomu dalšímu, kdo by po něm převzal nesčetné výhody vlastnictví, a zároveň ještě větší výdaje a rizika, aby mohl jet do NY místo do Mexika. To se mu úplně nedařilo (stále je členem společenstva minivanu) a tak celá situace skončila hledání osoby, jež místo něj pojede do Mexika s tím, že vlastník se nezmění. Tyto již snížené nároky splnil Jan Vlnas, přezdívaný Jesus (asi ani on sám o přezdívce neví…). Pojďme si již představit jednotlivé kandidáty na problémy v Mexiku:
Tatar (já)
Tatar je samozřejmě Borec, umí ukázat, že tam ten cash je a tváří se za každé situace maximálně hustě. Na druhou stranu mi těsně před tímto tripem odjela zase Vali do Čech, a tak jsem byl v mírně podrážděné náladě a vystresován ze školy. Jinak mezi mé přední vlastnosti patří výška. Ta je v USA docela tuctovým zbožím, v Mexiku jsem ale měl dokonalý výhled skrz davy na všechno okolo, což do naší taktiky infiltrovat se a splynout s okolím moc nezapadalo.
Laco (Láďa)
Laco, jako správný Mexičan, disponuje černými vlasy, mírným opálením a dokonalou slovní zásobou cca 50 slovíček. Díky této nepřekonatelné výhodě se brzy stal hlavním mluvčím naší skupiny spolu s Honzou a jejich věrným společníkem překladačem Google. Právě kvůli jeho vzhledu ho mnoho domorodců považovalo za sobě rovného a i přes jasnou a průkaznou deklaraci neznalosti jazyka na něj valili záplavu španělských slov jako by nic.
Maťko (Matěj)
Matěj si od minulého tripu vysloužil zdrobnělinu, což jen reflektuje náš hluboký respekt a uznání k tomuto českému Slovákovi. Ve výsledku se ale moc nezměnil… Stále moc nedělá zadané úkoly a většinu věcí neřeší, to ho staví dost vysoko ve stupnici šance na průšvih v Mexiku. Na druhou stranu se ale přihlásil spolu s Boušisem k umytí auta, které je tedy řádně zajebané, a za to mu patří pochvala.
Boušis (Tomáš)
Boušis je takovej Pražák. Výhodou tohoto často (mylně) hanlivě používaného označení je, že je docela dobrý řidič, což se o mě říci nedá. A tak se nám jeho řidičské zkušenosti v jednom z největších měst na světě hodili. Malý vzrůst naštěstí kompenzuje předchozím výcvikem bojových umění a tak by si s o hlavu většími trpaslíky z Mexika určitě poradil, samopal nesamopal.
Radim (Radim)
Nenechte se zmást Radimovou přezdívkou, my mu tak fakt říkáme! Jeho druhé oslovení je Grant, což bude vysvětleno hned v kapitole následující. Každopádně Radim opět nezklamal a vymyslel velkou část tripu, za což si opět zaslouží uznání. Zároveň obětoval svůj fotoaparát a risknul je unesení/ztracení/zničení v Mexiku a vzal ho sebou. Takže i fotky jsou jeho zásluha!
Honza (Jesus)
Honza to měl jako nový člen party dost těžké. Všichni jsme to věděli, přesto jsme mu to moc neulehčili, a proto mu taky patří značný respekt za to, že to s námi přežil. Naše první dojmy bych popsal jako intelektuální člověk. Zpočátku však překvapil a hned se aktivně zapojil do plánování (Na to já jsem dost kašlal a radši trávil svůj čas s Vali). Jako bonus jsem vnímal jeho znalost místních indiánských kultur a jejich souvislosti, což určitě obohatilo prohlídky a dodalo jim to hlubší smysl.
Naše parta v Mexiko City, zleva (Honza, Radim, Boušis, Laco, Matěj, já)
Před výjezdem
Abyste trochu pochopili, jak to celé začínalo, zkusím Vám nejprve popsat, jak to vypadalo před výjezdem. Jako hlavní událost formující první dny výletu se ukázalo Radimovo rozhodnutí přiletět za námi v Neděli do Mexiko City (místo odjezdu autem ve středu). Důvodem byla svatba kamarádky jeho přítelkyně, kterou ani neznal. Tím se okamžitě zařadil do síně slávy Grantů, protože takhle velkoryse nakládat se svými omezenými finančními (letenka) a časovými prostředky umí jen skutečný Pán. I poté, co jsme mu řekli, že je to kravina, se jeho rozhodnutí nezměnilo. Vše ještě opepřil výrokem s odkazem na Laca, že „jak je naším zvykem se o tom nechce bavit“. Laco totiž bez vysvětlení odjel z Kalifornského tripu aby za námi po několika dnech opět přiletěl. A tak jsme se připravovali na odjezd s tím, že Radim nemá svobodnou vůli, a že řídíme v pěti do Mexika.
Další důležitá okolnost byla všudypřítomná škola. Kvůli odjezdu ve středu a návratu v úterý každý z nás zameškal týden školy, proto jsme před odjezdem makali jak Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Kupříkladu mě v den odjezdu čekal test z parciálních diferenciálních rovnic, pak přednáška a po ní kvíz ze statistiky následovaný rychlým přejezdem na Longboardu do apartmánu a odjezd do 10 minut. Takže situace byla pro všechny vyhrocená.
Odjezd
Odjeli jsme samozřejmě pozdě. Překvapivě ne úplně kvůli mně, ale kvůli již klasické dvojce Laco – Matěj, která celý den (možná i týden) nestíhala. A tak jsme vyjeli v pěti (Radima čekala v sobotu svatba pro něj neznámých lidí) v pět navečer místo ve čtyři odpoledne. Rychle jsme zkontrolovali pasy a další doklady a jelo se směr západ a pak jih slunným večerem. První směnu si vzal Honza, protože to byla jeho premiéra s automatem. Já jsem mu dělal instruktora. Naštěstí je to chytrej kluk a naučil se nemačkat spojku docela brzo.
Při průjezdu okolo Dallasu se Boušisovi podařilo něco přejet. Těžko říct co to bylo, ale podle mě vačice… Sice jsem ji asi nikdy neviděl a nevím, jak vypadá, ale byla to ona. K Boušisově štěstí se nám ani autu nic nestalo a dokonce se ani nikdo nezbudil, když zadní kola přejížděly onu věc, co vyběhla zpod kol přívěsu před námi. A tak nikdo nevěnoval pozornost mému nenápadnému lezení pod auto na pumpě a hledání vačice. Je jasné, že ta už tam ale dávno nebyla…
Ráno jsme dojeli do Brownsville, což je hraniční město a šli jsme natankovat auto (benzin je v Mexiku státem řízený monopol a je drahý) a vyměnit pesos. Laco se stal mluvčím a tak se paní ve směnárně normálně na férovku zeptal, kde je tady ve městě nejlevnější vyměnit pesos, jestli to není někde za rohem? Paní nám k mému překvapení dala pár zajímavých rad a tak jsme si u ní vyměnili pesos a pak ještě vybrali dolary pro případ nouze.
Takto vybavení jsme se vydali přes most do Mexika. Jediná kontrola, která na cestě z USA do Mexika kohokoli čeká, je test zda máte 3 dolary na poplatek ze přejetí mostu. To jsme měli a tak jsme za minutu jásali v Mexiku a už jsme chtěli otevírat flašku. A jak jsme tak vjížděli do města na druhé straně, vzpomněl jsem si, že vlastně potřebujeme turistické pasy a povolení pro import auta. Tak Laco hodil otočku pár desítek metrů za jakousi vstupní oblastí s několika vojáky a policisty, která ani nebyla žádným pořádným hraničním přechodem. Po zaparkování jsme se zeptali jakýchsi týpků z parkoviště, kteří tam pravděpodobně pracovali, i když jejich náplň práce bych teda neuhádl, kde je kancelář na doklady. Vešli jsme tedy vchodem střeženým borcem se samopalem, co zabíjel i pohledem a šli jsme k okýnku, kde nás čekal takovej Jožin. Jožin uměl anglicky asi jako já španělsky. To moc nepomohlo, ale vyřídili jsme turistické pasy. Honza na něj dokonce zkusil svou španělštinu, kterou již celé 2 měsíce studoval. Ale bohužel netrefil slovíčko, a tak místo na tužku, se ho zeptal na stůl. A tak Jožin mu ukázal, kde je stůl. Naštěstí mu dal i tu tužku…
Další okýnko bylo to na auto. Tam už nás čekala slečna, která uměla anglicky asi jako náš pes. A poté, co jsme jí dali kopie dokladů od vozidla, nám řekla, že chce originály, nebo nic. A tak jsme šli hledat. Napětí stoupalo a dosáhlo vrcholu, když jsme zjistili, že originály nemáme. Znovu jsme prošli kolem borce se samopalem M-4, ale paní byla neústupná a trvala na originálech. Navíc nám dala leták, kde byly jmenovány doklady, jež jsou akceptovány. A tak jsme opět vyšli ven k autu a já jsem volal do Manhattanu a seřval Radima, že nemáme papíry, i když tvrdil, že nám vše potřebné dal. Nakonec jsme našli originál ani nevím čeho a s ním jsme vyrazili již potřetí kolem borce se samopalem a smrtelným pohledem k paní v okýnku. A vida, papír vzala, a že dobrý… Už jen chtěl pas. „Čí pas?“, ptám se. A ona ukázala na ten papír na jméno – Radim Dudek. Ale ten s námi není! A tak ani fakt, že by stačila manželka, otec, matka, dcera nebo syn Radima Dudka, nám moc nepomohl. Další hovor se již nesl v atmosféře toho, že prostě potřebujeme Radima s sebou na hranicích.
Naštěstí Radim se prokázal jako muž činu a vymyslel během několika minut plán letu do Dallasu s tím, že mu propadne letenka do Mexiko City, že nestihne onu vytouženou svatbu a že musí vytáhnout další prachy za novou letenku. A tak zatímco se Radim během 3 minut balil a domlouval odvoz na letiště, my jsme se dostávali přes hranice zase zpátky. To vyžadovalo stát frontu na mostě a pak projít kontrolou na hranicích při vstupu do USA. Ve výsledku je to vlastně taková jednostranná hranice… Následné jsme v klidu a pohodě jeli 9 hodin zpátky do Dallasu, kde jsme vyzvedli Radima, který už mezitím přistál a popojel vlakem. A Jeli jsme zase zpátky, tentokrát ale ještě na jiný hraniční přechod. Útěchou za tyto patálie nám byla naděje, že už snad všechno máme, fakt že jsme už v kompletní sestavě a budeme mít tedy kompletní fotky z Radimova foťáku a flaška piva, co Radim dostal od nějakého Mexičana v Dallasu a kterou jsme zase dovezli zpátky do USA na konci tripu. Zároveň se tím Radim oficiálně zařadil mezi Granty a převzal trůn po Láďovi co je 25 hodin vlakem, protože koupit si letenku a pak jet autem, to je … (každý si už asi doplní).
Mexiko podruhé
Nad pátečním ránem jsme dorazili opět na mexicko-americkou hranici a po jejím opětovném překročení (Radim měl premiéru) jsme už zkušeně koukali po kanceláři. Ta ale nikde. A tak jsme se zeptali borce, který vypadal, že u silnice profesionálně postává, kde je kancl. On samozřejmě plynnou španělštinou ukázal někam doleva a tak jsme následovali jeho rady a po 3 minutách dojeli opět na to samé místo. Kluci vzadu spali, a tak Matěje asi dost vylekalo, když jsme na něj volali, ať se uhne a dveřmi si na jeho místo sedal onen Mexičan s tím, že nám to ukáže osobně. Matěj si vzpomínal na všechny ty rady, co jsme dostali od našich amerických rodin, které náš výlet do Mexika brali jako bych jeli do Iráku bojovat. A skutečně tam byla rada nebrat stopaře… Technicky jsme si spíš mi stopli jeho, každopádně nás dovedl ke kanceláři, která byla ještě zavřená a kde byla fronta jak na banány. Radim si rychle stoupnul do fronty a já s Honzou jsme šli najít, kudy ji předběhnout. Tomuhle přístupu jsme od začátku přezdívali „na Čecha“. A skutečně jsme našli dveře pro vozíčkáře vedoucí dovnitř k jakýmsi okýnkům s pár lidmi. Radim tedy šel zkusit tuhle variantu a já jsem pro jistotu čekal ve frontě plné Mexičanů. Za asi 30 minut už bylo jasné, že vše šlo hladce, my ušetřili asi 2 hodiny a vítězoslavně jsme vyrazili vstříc mexickému vnitrozemí!
- Pátek: San Luís Potosí
Na začátek uvedu hned několik postřehů ohledně jízdy po Mexiku. To že na částech silnice nejsou žádné pruhy, není nic divného. Počet pruhů je v tom případě vždy o jedna větší než si myslíte. To, že jedete po dvouproudé silnici, neznamená, že v ní nemůže být díra jako po výbuchu granátu – takže jezdí se obezřetně rychle.
Ta rychlost je taky zajímavá. Značky a vše je v kilometrech na rozdíl od mil v USA. A dokonce na každé značce je uvedeno km/h. Přečetli jsme si pár článků o Mexiku a každý z nich psal, jak je důležité dodržovat rychlost a předpisy. U značky 60 km/h nás předjíždí auto 160 km/h, to nám trošku upravilo pohled a tak jsme v klidu přepnuli zpátky do mil a jezdili stabilně o 30-40 km/h víc. Stejně jsme byli slabší průměr. I předjíždění policie a vojáků není žádný problém, a to i přes to, že na korbě byl vždy stojící člověk se samopalem připravený střílet.
Každé druhé policejní auto vypadá takhle drsně.
Další zajímavost jsou blinkry, obzvlášť ten levý. To, že má auto před Vámi zapnutý levý blinkr, může znamenat úplně cokoliv. Nejčastější možný důvod je, že ho máte předjet zleva. Ale samozřejmě to může znamenat taky, že chce odbočit vlevo (ne až tak časté), že má rád jak to cvaká, že je šťastný, že je smutný, že je blbec. Taky se nám stalo, že auto dalo blinkr doleva a odbočilo vpravo.
A tak v tomto mírném chaosu, který se v Mexiko City ještě umocnil, jsme jeli pustotou severního Mexika do Monterey. Tam nás čekala menší zácpa a tak Boušis zkušeně měnil pruhy a vždy když někam přejel, stal se onen pruh tím nejpomalejším. Když se pak natlačil před nějaký kamion, jeho řidič ho vytruboval ještě o půl kilometru dál. V protisměru zase zařadil borec zpátečku, a když zrovna nikdo nejel, tak vesele couval po silnici. Takhle se mu podařilo být dokonce rychlejší než my chudáci jedoucí popředu správným pruhem.
Celou cestu jsme se až na výjimky drželi na placených dálnicích. Za projetí chtěli od 50 do 300 Kč, podle toho, kde se zrovna najelo. Jedna výjimka přišla hned za Monterey, kde Boušis minul odbočku a tak jsme se projeli pár kilometrů v podstatě zpátky a pak zase dopředu i po státní (neplacené) silnici. Alespoň máme fotky a panorámata, která však neuvidíte, protože nevypadají vůbec dobře.
Když zrovna nepršelo, bylo fakt hezky
Dále jsme projeli docela slušným slejvákem a čekalo nás tankování. Pumpy jsou všechny stejné (Pemex), se stejnou cenou 13.57 pesos/litr. Navíc je u každého stojanu obsluha a dává se dýžko. Když ale Seňorové u stojanu zjistili, že jsme turisti a nerozumíme ani prd, tak nás natáhli. To nás naštvalo, a tak od příští říkáme už jen cenu, za kolik chceme natankovat. To funguje i přesto, že čísla nám moc nejdou.
Večer dojíždíme do Motelu a dostáváme dva pokoje po 3, pokoj po 6, co jsme si objednali, neexistuje. I přesto, že cesta z Manhattanu až sem trvala 50 hodin, vyrážíme ven na večeři a objednáváme si, ani nevíme co. Každopádně je to dobrý a i pivko bodlo. Chceme platit, a tak Laco říkám „pagamos“ (platíme) a „juntos“ (dohromady). Za minutku se nám už nese další runda piv a my si uvědomujeme, že odejít asi nebude tak lehké jak jsme si mysleli. Naštěstí na druhý pokus jsme to už zvládli a jdeme ještě do místního vyhlášeného přívěsu na něco na zub. Tam jsme potkali Mexičany mluvící anglicky a dokonce i dívku, co byla v Praze (vytáhla českou stokorunu). Ti nám naštěstí vysvětlili systém, jakým funguje obsluha a i to, že my máme číslo 53 a že to je „sinquento tres“. Jídlo super. Narvaní jdeme spát a ráno vyrážíme městem dál.
Vyhlášený bufet v přívěsu v San Luís Potosí s 700 000 obyvateli.
- Sobota: Tula
Ráno dáváme snídani v Subway a vybíráme další peníze, protože většina padla za cestu a motel. Karty fungují, to je dobře. Jedeme dál deštivým dnem do města Tula, kde je jakýsi chrám a hezká zahrada. Cestou zase pro změnu Radim přejel odbočku a tak pomalu zjišťujeme, že navigace bude trošku obtížnější. Chrám byl takový chudší a občas pršelo. To nám ale nevadilo a stejně jsme tam dělali kraviny a užívali si Mexiko. Nakonec na nás přišel hlídač. Nejdřív jsme si mysleli, že je to proto, že děláme bordel, pak jsme ale zjistili, že už zavírali. Cestou k autu ještě Matěj lehce zažertoval s domorodci s tím, že koupí jejich psa. Překvapivě mu k tomu stačilo jediné slovo, co do té doby znal a dokonce i domorodci pochopili vtip a smáli se. A tak odjíždíme bez psa směr Mexiko City, údajně čtvrté největší město na světě s asi 23 mil. obyvateli. Dojíždíme až do centra, kde máme bydlet a parkujeme na ulici. Začíná porada co s autem…
Detail pyramidy na kopci v Tule.
Bojovníci Aztéků, nebo nějakého jiného Mexického národu
Po půl hodině nastavování děláme první skupinové foto
A přišel čas na dělání kravin 🙂 PS: Stále ještě v Tule
Na ulici pár aut je, ale nevíme, jestli by to naše přežilo noc. Kousek od nás je vjezd do dvora a borec nám říká, že si auto můžeme dát k němu. To se nikomu z nás moc nezdálo. Vždy velmi akční Honza, který, jak jsme později zjistili, měl ve zvyku vždy vyběhnout, i když nevěděl kam, začal s oním domorodce vyjednávat. Výsledkem byla zajímavá informace o tom, že pokud nezaplatíme nějakému týpkovi na ulici, tak tam to auto nepřežije ráno. Nikdo samozřejmě nevěděl, kdo je tím parkovacím automatem, natož kde ho najít. Nakonec vyhrála jistota moc hezkého hlídaného parkoviště, i když placeného. Myslím si, že dobrá volba…
Po ubytování v hostelu vyrážíme do víru velkoměsta, i přes jasná doporučení našich amerických rodin, že v noci nevycházet. Končíme v jakémsi klubu pár bloků opodál. Kluci šli balit Mexičanky a my zadaní jsme poslouchali koncert. Nakonec to mě a Radima přestalo bavit a jdeme ven. Ostatní zůstávají v klubu. To, že bychom se neměli rozdělovat, nikdo neřeší… S Radimem jdeme na jedno z hlavních náměstí, které je touto dobou prázdné a pod rouškou noci močíme na zábrany u jakési ošuntělé budovy. Až poté jsme si všimli, že pár metrů před námi je vchod se stráží, a až ráno jsme zjistili, že je to asi nějaká významná vládní budova. Ještě jsme prošli pár bloků kolem hostelu a jdeme spát. Kluci přichází do 5 minut po nás s tím, že to tam nějak skončilo.
Jako největší borci chodíme nočním Mexiko City
- Neděle: Mexiko City
Ráno jsme vstali a příjemně nás překvapila dobrá snídaně a hezké prostředí, jež v noci až tolik nevyniklo. Zároveň jsem svým dokonale vyvinutým sluchem poznal svůj mateřský jazyk, a na konci skutečně briliantní dedukce se nacházelo zjištění, že tam s námi bydlí i skupina asi 10 dalších Čechů. Jak je ten svět malý… Po snídani a dokončení všech hovorů domů a svým blízkým jsme vyrazili na náměstí ke katedrále. Ta byla asi 5 minut chůze, protože jsme měli skvělý hostel uprostřed historického centra bez parkovacích míst. To nebyl úplně nejpromyšlenější plán na světě. Na druhou stranu peníze vyřeší všechno a v určitých situacích se to i hodilo…
Katedrála byla velká. A to tak velká, že i kdyby byla o polovinu menší, tak by pořád byla dost velká. Byla dokonce tak velká, že se propadala do země. Větší než katedrála bylo už jen náměstí před ní, na němž uprostřed vlála obří mexická vlajka podobných parametrů jako katedrála. A tak jako správní turisti, co v životě neviděli velkou vlajku, natož mexickou, jsme udělali asi milion stejných fotek. Pak jsme popošli k nápisu CDMX a protože odtud byla vidět ona vlajka a katedrála, tak následovalo další kolo fotek. To jsem si samozřejmě ani já se svým fotoaparátem značky iPhone 3GS nemohl nechat ujít. Jak už se kluci měli možnost přesvědčit na minulém tripu, tak fotky z něj jsou tak ostré, že nejedno oko nezůstane suché.
Velká vlajka a budovy, které nejsou katedrálami
Velká vlajka, katedrála, CDMX a my
Dále nás čekaly vodotrysky/fontána, na kterou jsme narazili vlastně náhodou. Matěj jako správný Slovák se rozhodl, že je proběhne. Asi to souviselo s jejich absencí na Slovensku, podobně jako tam podle všeho nemají ironii a jezdí na autě, místo v něm J . Každopádně prokázal mimořádné plánovací schopnosti a ani se moc nezmáchal.
Matějovy oblíbené vodotrysky!
Pokračujeme metrem za 5 pesos do parku, kde je Chapultepec – palác podobného významu jako Pražský Hrad. Výhled z paláce na kopci byl skutečně dobrý. Odtud jsme viděli, že většinu Mexiko City vlastně nevidíme. Za zmínku ještě stojí přehlídka mexické hudby v podání já-nevím-koho. Boušis mi tak polohlasem řekl, že by bodnul šlofíček, a tak to tam zkušeně zaříznul na židli. Cestou do paláce jsem se ještě neuvěřitelně vyschýzoval tím, že nemám peněženku. Naštěstí jsem ji měl jen v jiné kapse, ale ten pocit, ten je k nezaplacení.
Ještě jednou tato fotka -podle na moderní centrum Mexiko City
Mexická kapela
Ten kluk by usnul i ve stoje…
Opět dole v parku jsme zkusili různé místní dobroty, některé bez chutě (jakýsi pletenec), jiné s chutí (zmrzlina a tortas = plněná houska). Naše kroky se po svačině ubraly do muzea antropologie. Honza už docela fňukal, že to nestihneme, ale stihnuli jsme to, myslím si, akorát. Při vstupu jsme si všimli brutální a naprosto zjevné diskriminace bílých. Laco jako mexikánec prošel a nikdo se o něj nezajímal. U kohokoliv jiného už ale kontrolovali lístky. Dokonce, i když šli nějaké blonďaté slečny v davu Mexičanů, paní zkontrolovala jen ony nevinné dívky a potenciální domorodé podvodníky nechala vejít dovnitř. V muzeu se anglických překladů nacházelo na můj vkus trochu málo. Tento nedostatek jsme brzy nahradili děláním kravin a nesmyslů. Po asi 3 hodinách nás odtud vyhodili tím, že prostě zhasli postupně všechny světla a my jsme se ocitli na ulici, kde se běžel jakýsi závod. Tak jsme se prošli kolem a večeři jsme si dali ve Wendy’s, což mělo v rámci zachování důstojnosti zůstat naším tajemstvím, ale já jsem práskač a bonzák.
V muzeu měli střechu na jednom sloupu! Což je mimochodem zajímavé…
Sošky byly úplně všude.
Některé vypadaly děsivě.
Mayský kalendář, který není kalendářem…
Sochy všude…
Zpátky zase jedeme metrem. V něm jsme potkali dost drsnou starou paní žebrající následujícím stylem: Otevře dveře průchozího vagonu, připraví se, a jde uličkou s holí a košíčkem v jedné ruce. Dojde k lidem a klepne holí. To je pokyn pro projevení lítosti a vhození mince do košíčku. Následně paní pokračuje dál. Občas, když nedáte, tak něco zahaleká, a tak jsme i my, zkušení borci se srdce z kamene, se zaleknutím přispěli. Borec za námi, na druhou stranu, bábu zpražil pohledem zabijáka a masového vraha, a tak po něm nic nechtěla.
Po příchodu na pokoj jsem únavou padnul do postele a usnul, takže následující příběh je z vyprávění Boušise a Matěje. Tito dva kluci si otevřeli tequillu zakoupenou cestou do hostelu s plánem jít ven a bavit se. Mezitím i ostatní postupně ulehli a Honza jedním dechem spolu s dobrou noc zahlásil i „tak už klid, někdo chce spát“. Vyhlašovat takhle večerku byl teda podle mého soudu dost troufalý čin, ale to je vedlejší. Již mírně opilí kluci se následně přesunuli do trávového doupěte opodál. Hospoda plná zhulených lidí. Někteří z nich tancují stylem „vlníme se ve větru“ a mezi nimi Matěj boduje se svými figurami ze salsy. Výsledkem pobytu v této hospodě byl joint (cigareta trávy) v Matějově kapse a chuť na taco (kukuřičná plněná placka). A tak kluci hledali v pozdních večerních hodinách bufet. A dokonce našli takový bufet, kde jim dal majitel zadarmo pivo. A dokonce majitel bufetu Boušisovi nabídl, jestli se nechce vyspat s jeho ženou. Boušis tedy jako slušně vychovaný člověk znalý mravů zdvořile odmítl. Na to už je zezadu zatýkala policie za pití na veřejnosti (ono pivo zdarma) a tak se moji kamarádi ocitli v policejním autě. Asi z toho byli dost vylekaní a Matěj v obavách z osobní prohlídky kopnul trávu pod sedadlo řidiče. Následovalo smlouvání o ceně, za kolik je policisté pustí (korupce vládne v celém Mexiku). Cena byla ale tak vysoká, že jim oba dali všechno, co měli (asi 600 CZK) a byli volní. Shrnuto a podtrženo – po Mexiko City jezdí policejní auto s drogami pod sedačkou a kluci mají za pár korun co vyprávět.
- Pondělí: Xochicalco
Celé ráno by se dalo shrnout větou: „Čekáme na Laca“. Čekali jsme na něj asi hodinu a půl a doteď ani nevím, co s kým po telefonu řešil. To mě dost mrzí. Myslel jsem, že když jsme spolu za těch pár výletů něco prožili a trpělivě na něj čekáme, tak alespoň zhruba řekne, o co jde. A tak jsme vlastně čekali a nevěděli na co. Do toho se už Matěj dost naštval a začal s blbými kecy. Výsledek byl pozdní odjezd v 11 s nepříjemnou náladou směr chrámový komplex Xochicalco.
Cesta se zkomplikovala chlazením brzd kvůli prudkým kopcům, polední špičkou a zkrácením cesty po venkovské cestě s retardéry o výšce Žižkovské věže. Když tak nad tím přemýšlím, tak Mexiko je asi nejvíc retardovaná země, v níž jsem kdy byl… No chrám byl o něco lepší než ten v Tule. Stejně jsme si ale celou dobu hráli na stavitele z Age of Empire a přeříkávali hlášky z této legendární počítačové hry.
Chrám byl lepší než v Tule
Stavíme budovu jako v Age of Empire 🙂
Jedna z našich dokonalých skupinových fotek!
Cestou zpátky jsme se stavili na večeři ve městě Cuernavaca. Viděli jsme pouť, ohnivou show před bufetem a pak božího pána s bublifukem. Toho jsme pozorovali, zatímco jsme jedli ovoce z kelímku. Já a Laco jsme si totiž objednali ve stánku něco, co mělo být ovocné pití. Omyl. Ale kousky čerstvého ovoce byly dobré a tak jsme měli možnost sledovat pána foukajícího bubliny s přesností hydraulického stroje. Každých 8 vteřin namočil dlouhou tyčku s očkem do nádoby s bublifukovou tekutinou, vykouzlil ve vzduchu číslici 8, potom ještě 0 a zase namočil zpátky. Tohle dělal, i když mu v půlce 8 došly bubliny. Na světě jsou tak jisté 3 věci: daně, smrt a to, že pán udělá 8 a 0 každých osm vteřin.
Ohnivá show
Vlevo zkušený pán s bublifukem.
Láďa pije ovoce
- Úterý: Iztaccihuatl
Z tohoto dne bych vyzdvihl jen dvě události. První je, že jsme zase čekali na Laca, až si vyřídí své osobní telefonáty. To už mě jako člověka, který si vždycky přivstal, aby nezdržoval, dost silně iritovalo.
Druhou událostí je výstup na Iztaccihuatl, druhou nejvyšší horu Mexika. Vycházeli jsme z parkoviště ve výšce asi 3950 mnm za oblačného počasí. Honza po pár metrech prohlásil, že dál nejde, protože měl jen tenisky a nechtěl se v nich brodit sněhem a břečkou. To já jsem na to dost kašlal. Zimní boty jsem si poslal po Vali domů, protože mě Radim ujistil, že sníh tam je jen za opravdové zimy. A tak jsem srdnatě kličkoval mezi kalužemi a po pár metrech jsem měl boty totálně zmáchané. Hned po mě si je zmáchal i Boušis a Radim. Zatímco jsme tedy stoupali po úpatí vzhůru, Honza dělal nevím co, nevím kde. Vylezli jsme až do 4450 mnm a i počasí nám dost přálo a občas mraky poodhalily krásy středního Mexika. Výš už jsme si netroufli, protože to už byl čistý sníh a já jsem se bál, že když mi to na příkrém svahu ujede, tak skončím někde dole v údolí. Každopádně jsme všichni s nadšením přivítali osobní výškový rekord a vyrazili jsme dolů v závodě s denním světlem. Dole nás překvapilo pár vojenských vozidel a hned jsme se i vyfotili s dvěma vojáky – jen tak z hecu.
Lezeme nahoru
Pauza na nadechnutí
Pokořili jsme 4450 m. n. m. !!!
A toto je má horolezecká obuv.
Když se mraky rozestoupili, tak to stálo za to…
Bylo mi veselo 🙂
Foto s dvěma vojáky mexické armády.
Jak jsme jeli dolů, tak se nám dostalo ještě poslední odměny a to odkrytí Popocatepetlu, který se celou tu dobu schovával za mraky. Když nic, tak za ten pohled to stálo… Večer pak přišel čas platit daně za super den – dost kruté bolení hlavy ze změny tlaku pro většinu osazenstva a pro mě ještě jako bonus za tenisky – rýma.
Popocatepetl ve své kráse 🙂
Stihli jsme ještě jednu fotku a pak zase přišly mraky 😦
- Středa: Nevada de Toluca
Ráno už hlava nebolí. Na snídani poznáváme Francescu, paní pocházející ze Seuolu a žijící ve Washingtonu. Slovo dalo slovo a další den s ji vezmeme na Teotihuacan. Ona nás prý zase ubytuje ve Washingtonu, až tam dorazíme po konci semestru.
Honza se od nás ráno trhnul a udělal si prohlídku Mexiko City a jeho zajímavých i nezajímavých míst. Večer nám pak ukazoval různé fotky a tak to vypadalo, že měl hezký den. Jako bonus si od nás taky na chvilku odpočinul, což asi taky nebylo na škodu. Přece jen trávit většinu času s lidmi, kteří neustále házejí jednu hlášku za druhou, po čase omrzí.
Zbytek opět provázelo zdržení při výjezdu, ale nakonec jsme vyjeli směr Nevada de Toluca, což je neaktivní sopka a 4. nejvyšší hora Mexika. Teď už tak trochu víme, co nás čeká. A čekal nás výjezd 9 km do kopce po hrozné lesní cestě, který nám nakonec zabral hodinu. Tam směle pochodujeme do kopce a já opět v teniskách hbitě skáču mezi sněhem a kameny zatímco lapám po dechu. Někdo vyzkoumal, že když mávnete rukou, tak je cítit, že ten vzduch tam prostě není.
Občas bylo vidět i víc, než jen mraky…
Vylezli jsme do sedla kráteru a dali jsme fotku. Jednu bez Matěje, protože se zase urazil, a druhou i s ním, protože ho to zase přešlo. Tady jsme se rozdělili a Laco s Matějem se vydali k jezeru na dně kráteru, aby si zaplavali. Radim, Boušis a já jsme se vydali směrem vzhůru překonávat 4450 mnm. První skupina tedy klesala do 4200 mnm k jezeru a druhá šplhala vzhůru. Když jsme se znovu sešli, tak nám naši plavci hlásili promočené kalhoty od závějí sněhu a super zážitek z plavání. My ostatní jsme se jen tak smáli, protože jsme pokořili náš vytoužený cíl 4500 mnm. A tak jsme vlastně všichni odcházeli spokojení.
Na okraji kráteru s Matějem opodál.
Taky jsem si udělal vrtulník, abych měl i nějakou hustou fotku…
4500 m. n. m. pokořeno!!! Jsme mistři světa!!!
Běžecké tenisky s maximálním větráním pro dokonalé chlazení ve 4,5 kilometrech 🙂
Když jsme přijížděli do Mexiko City, tak začal takový menší závod s časem. Potřebovali jsme se dostat na parkoviště do 22:00, než nám ho zavřou. Když jsme vítězoslavně přijeli před zavřený vjezd v 21:58, tak propuklo zklamání. V tu chvíli prokázal své domorodé šamanské schopnosti Laco a plynnou španělštinou na úrovni lehce zaostalého šimpanze nám domluvil vjezd a parking. Je trochu smutné, že i když se Lacova slovní zásoba během tripu zdvojnásobila, stále dosahovala zhruba dvojciferného počtu slov. Na druhou stranu to byl ale náš nejlepší řečník a bez něj bychom byli často v kelu.
V noci jsme ještě jak kokoti blouznili okolím hostelu s vidinou dobrého jídla v oblastech, kde jídlo není ani ve dne. Nevím, čí to byl nápad, ale Nobelovu cenu za to asi nedostane. Ve výsledku jsme stejně skončili v podniku, který jsme už znali.
- Čtvrtek: Teotihuacan
Čtvrteční ráno bylo hodně přemotivované. Nároky kladené na všechny členy byly nenulové. I přesto se nám podařilo se více méně zdárně odhlásit z hostelu, naložit všechny věci a k tomu jako bonus i malou a skladnou korejskou Američanku Francescu. Následovala cesta do 30 minut vzdáleného Teotihuacanu, která se díky mým nedokonalým schopnostem pracovat s nedokonale pracující navigační technikou mírně protáhla. I tak jsme se pohodlně vešli pod hodinku jízdy a v 11 dopoledne jsme vjížděli jedním z mnoha vchodů k archeologické oblasti Teotihuacan. Ta je mimochodem docela zajímavě obklopená dálnicemi a běžnou zástavbou.
Ihned po příjezdu k nám přiskočil certifikovaný průvodce, jehož jméno jsem si nepamatoval tam, natož pak tady v Kansasu. Velmi plynulou a srozumitelnou angličtinou nám nabídl tour po nejzajímavějších místech Teotihuacanu trvající minimálně 1,5 hodiny. Na to se Francesca jako správná cestovatelka (50 navštívených států) ihned chytila a usmlouvala s ním cenu na 60%. Navíc prohlásila, že nás zve. To nás překvapilo a zároveň potěšilo, protože těmto prohlídkám jsme se často vyhnuli. A tak jsme zaparkovali a přeskočili všichni do jeho o malinko většího minivanu a v 8 se vydali k jinému vchodu na začátek tour. Tím pro nás začal asi nejvíce typicky turistický den za celý pobyt.
Francesca a naše skupina před Pyramidou Měsíce.
Průvodce byl kvalitativně hodně na výši…
Pohled z Pyramidy Měsíce na část chrámového komplexu. V pozadí viditelná Pyramida Slunce
Průvodce byl podle mého soudu a podle reakcí ostatních dost dobrý. Vzal nás ještě do ruční kamenné dílny, kde jsme ochutnali šťávu z kaktusu a místní pálenku. Boušis s Matějem to vzali svědomitě, a tak tam začali ochutnávat jednu za druhou. Pak nás vzal do takové turisticky vyhlášené restaurace, kde tancovali lidé v dobový kostýmech a byl tam docela dobrý raut. Odtud nás zpátky na pyramidu Slunce odvezl nadvakrát číšník, co pocházel z Kalifornie, a vyprávěl nám, jak kouřil trávu s místními policisty. Je zvláštní, o čem se dá s lidma bavit.
Matěj s Aztéckým bojovníko-válečníkem
Každopádně jsme se po obědě sápali ve větru a přicházejícím dešti na pyramidu. A protože to nebylo úplně pohodlné, tak jsem si šel místo toho koupit pončo. Prodavač mi ho samozřejmě vychválil, a tak jsem ho samozřejmě koupil. Takže mám pončo. A to je asi taky nejdůležitější zpráva z tohoto dne 🙂 .
Je to pončo dobrý? Si Senor 🙂
Poté jsme už byli vykoukaní a tak jsme odvezli naši novou kamarádku na metro, rozloučili se s ní a vyrazili směr Guanajuato. Radim si to fičel 140 km/h po dálnici ve tmě a tak je vlastně zázrak, že jsme vůbec přežili. V noci jsme si ještě užili takový ten divný moment, kdy přijedete do hotelu, který ale mezitím přesunuli jinam. Jak se zdá, na každém rohu čeká překvapení.
- Pátek: Guanajuato
Ráno si Matěj konečně přebookoval letenku, která mu měla za 3 dny vypršet. I přes jeho odpor k systému v ČSA mu na to stačilo celkem jen asi 17 hovorů. Řešil to asi 10 dní, ale je to šikovnej kluk a tak nakonec uspěl. Mám z něj radost.
Guanajuato vypadá naprosto jako typické mexické město, když jsem si ho ještě před pár týdny představoval. Tedy kromě toho, že je celé podkopané tunely z dob těžby stříbra, v nichž jezdí auta. Je to tedy takové dvoupatrové město. Dole Kutná Hora, nahoře Malá Strana v Praze. Malé uličky, všude lidi, bufety, teplo, suvenýry, výhled na město, barevné domky a tajemná zákoutí. Tento malebný obraz občas narušoval smrad, radši nechci vědět od čeho, ale i tak bomba.
Malebná náměstí na každém rohu…
Pohled na barevné město…
Další panoramato…
V pozadí je vidět i tunel!
Podzemní svět Guanajuata.
Odpoledne jsme už ale museli pokračovat dál, protože čas letí. A nám letěl až příliš rychle. A tak za pouhých 6 hodin jsme vylezli z vychlazeného auta na ulici v Ciudad Valles, kde byl 26°C a 100% vlhkost i v noci – prostě džungle.
- Sobota: Tamul
Jestli si říkáte, že předchozí den byl hezky krátký, tak tady Vás zklamu. Následující dny se toho zase událo hodně a tak Vás tu svým brutálním vypravěčským talentem uspím jak Šípkovou Růženku.
Začínáme ráno obyčejnou zastávkou na nákup svačiny, který se zvrhl v koupi všeho sladkého pečiva, které v lékárně měli. Oni to mají v Mexiku trochu smíšené. Potom jsme už ale vyrazili na údajně jeden z nejkrásnějších vodopádů v Mexiku – 105 metrů vysoký.
Na vodopád se dá dostat dvěma způsoby. První je pronajmout si loď, a s ní dojet proti proudu až kamsi pod vodopád. Kvůli vysoké ceně jsme tuto možnost zavrhli a zvolili variantu 2. O té jsme věděli asi tolik, že to možná půjde. Jednalo se o cestu autem ze shora vodopádu doufajíc, že cesta z google maps tam skutečně je a že je sjízdná. A tak jsme překvapivě dojeli k jakémusi vjezdu, u něhož postávali mladí průvodci s pravděpodobně podomácky udělanými průkazkami. A protože jsme smrděli korunou, tak jsme na ně jen mávli a jeli dál s tím, že tam dojedeme sami a ušetříme. Po zhruba kilometru už na nás dva z nich čekali v zatáčce na motorce. To už jsme zastavili a tady jsme se dozvěděli, že to ani náhodou neprojedeme a že si u nich musíme koupit tour, jelikož je to daleko. A tak jsme si tour koupili. Nechali jsme auto za vesnicí uprostřed džungle, kde anglicky uměl jen jeden průvodce a to ještě ne moc dobře a sedli jsme si k nim na korbu docela nového Dodge tak za jedno mega. Celá vesnice zjevně neměla co žrát, ale auto měli dobrý. Jako páni jsme pak sledovali, čím vším bychom museli projet, a kde všude bychom vykopávali auto lopatou, kdybychom nějakou měli.
Jedeme na korbě
Dále nás čekal převoz kánoí na druhou stranu řeky, a zaplacení vstupného u oficiálního vstupu k vodopádům. Ten vstup byl v místě, že by se tam nikdo nikdy v životě sám nedostal, natož aby tam cíleně trefil.
Vodopád ze shora, vodopád ze spodu, vodopád ze shora, koupačka v modrozelené říční vodě, cesta zpátky, teplo, džungle, prostě super. Když jsme se vrátili, tak tam naše auto stále bylo. A tak jsme ani tady nebyli uneseni domorodci či drogovou mafií a mohli se vydat na další místo s vodopády.
Vodopád Tamul ze shora.
Vodopád ze spodu.
Celé to tam bylo hodně hezké…
Oním místem bylo Puente de Dios (Most bohů). Jedná se o přírodní skalní most, pod nímž proudí řeka tvořená jednotlivými přítoky-vodopády. Za normální situace se pod oním mostem dá normálně koupat a vypadá to jako laguna z romantického filmu. Ale protože vody bylo fakt hodně, tak byla hladina příliš vysoko a proud příliš silný na to, abychom tam předváděli naše svůdná těla v 6 mužných variantách. Tak jsme se vykoupali o kus jinde, kde to bylo taky skvělé, a byli jsme spokojení.
Živé sousoší v Puente de Dios.
Večer jsme se ještě, aby těch vodopádů nebylo málo, jeli kouknout na Cascada de Tamasopo. To se ukázalo být takové přírodní koupaliště s vodopády a kaskádami a skoky a občerstvením a tak se nám to líbilo do doby, než za půl hodiny zavřeli. A protože se nám to líbilo fakt hodně, tak jsme si řekli, že se tam ještě cestou zpátky stavíme. To se samozřejmě nestalo, protože nastalo obvyklé zpoždění z důvodů, které v tomto příběhu teprve nastanou.
Laco porušuje fyzikální zákony…
Přijíždíme do motelu a Boušis, Radim, Matěj a já si dáváme tequillu a jdeme najít nějaký zajímavý bar v Ciudad Valles. Město s více než 100 000 a my jsme žádné takové místo nemohli najít… Jediné, co jsme našli, byla hospoda, v níž seděli místní štamgasti a čučeli do zdi. Boušis s Matějem se jako naše akční jednotka zeptala neznámého pána na ulici, jestli tu někde něco není. Ten nám řekl, že se všude slaví svátek, a že je tedy všechno zavřené, protože všichni jsou na té oslavě, a že nás tam hodí. A tak jsme samozřejmě sedli 4 dozadu k cizímu a na druhý pohled zjevně opilému kuchaři v restauraci a vyrazili jsme směr festival-oslava. Cesta se trochu zkomplikovala, protože si zapomněl cigára, takže jsme se museli vracet, ale pak už jsme zdárně dorazili na festival.
Já vystoupil z auta, a zkontroloval, že jedna z mých žabek se skutečně rozpadla a že mám tedy pouze jednu botu. I tak jsme se ale vydali všichni kupředu. Festival byla v podstatě taková pouť s koncertem místní folkové hvězdy a s kluby a hospodami hned vedle. Jednou ze zajímavých věcí byl fakt, že všude kolem spaly krávy. A bylo jim úplně jedno, že by místo toho mohly koukat na koncert. Stejně tak mě bylo jedno, že s jednou botou kličkuju mezi vším možný na zemi, abych se k nim dostal a měl odtud fotku.
Krávy na koncertu, mexický Kansas v plné kráse
Největší událost roku pro celé město
Živý kolotoč s poníky!!!
Netrvalo dlouho a Matěj našel nějaké místní mladé slečny, aby nám poradil, kde mají levnou tequillu. Slečny byly 3 a anglicky uměla jen jedna a to ještě tak z poloviny. Navíc jsme se pro ně stali takovou atrakcí (běloši tam dost frčeli, jak jsem pak dozvěděl) a tak se chtěli „kámošit“ celý večer. To mě s Radimem příliš nelákalo a nechali jsme zbylé dva Casanovy, ať si s dívkami poradí. Když jsme tak ve dvou procházeli pouť, zastavil nás týpek, co pracoval v USA s otázkou, proč nemám botu. A tak jsme s ním dali řeč, já si zkusil jeho botu, jestli by mi seděla a po chvíli šli zase dál. Vyhráli jsme plastové kuželky, které jsem dnes věnoval jako cenu do nějaké budoucí soutěže, protože přece jen mexické věci zase letí tady v USA a já na nějakou tu kačku nehledím. Stihli jsme ještě vidět nejhorší výstavu E.T. na světě a ochutnat nejhorší nápoj všech dob – pivo s chilli a solí. Cestou na místo setkání s dvěma svůdníky jsme ještě potkali znovu onoho Mexičana, co mi půjčil botu a já se vyfotil s jeho ženou a neprůstřelnou vestou.
E.T. strašidelný dům plný pravdy a hrozivých faktů…
E.T. ještě jednou, nejlépe utracených 10 pesos v životě
Vyhráli jsme kuželky 🙂
Asi takhle chutná pivo s chilli a solí 🙂
Policejní motorka
Brokovnice nebo samopal – běžné mexické zbraně…
Na sraz dorazil jen Matěj se slečnou, co neuměla anglicky ani štěknout. A výsledek byl, že tam ještě zůstanou a já s Radimem jsme si nechali udělat karikaturu za 5 minut a vyrazili směr motel. Radim si ještě ve 4 ráno zavolal na ČSA, já si umyl černou nohu a šli jsme spát. Kluci přišli údajně v 6 ráno… Víc nepovím, protože jsem přece jen gentleman.
Kdo je kdo?
- Neděle: Xilitla
Ráno se vstávalo trochu pozdě, asi chápete proč. Dnes jsme měli namířeno do Xilitly na surrealistickou zahradu, co si v džungli postavil miliardář James Edward jen tak z hecu. A bylo to vážně zajímavé místo, které nás zaujalo. Vypadalo to trochu jako z filmu Indiana Jones. Provázel nás tam domorodec, co si v té zahradě s autorem hrál, takže to bylo poutavé a z první ruky. Čekala nás ještě koupačka v místních vodopádech, ale do vody kvůli mírnému chladnu šel jen Laco, aby se neřeklo, a Matěj, protože je to magor. A když jsme odcházeli, tak přišla asi ta nejzajímavější část.
Surrealistický zahrada
Všechno je uprostřed džungle.
Náš průvodce a my u vodopádu.
Radim fotí super fotky.
Někoho z kluků oslovila mladá slečna s účesem vyholeným jako já, jestli nechtějí koupit koláčky. V koláčcích byl podle toho, co tvrdila hašiš. A tak kluci samozřejmě 4 koláčky koupili. Kdo čekal na ten moment, kdy se objeví drogy, tak ten právě nastal. Slečna ještě vysvětlila, že ona když si dá půl koláčku, tak je hhhh, a když celý, tak je hhhhhhh. A při to ukazovala svým tělem cosi mezi zombie mumii a silně retardovaným jedincem. To byla ta správná reklama.
A tak jsme opouštěli jedno z předních surrealistických míst planety s drogama v batohu a vydali jsme se hledat jeskyni, kde měli hnízdit papoušci. Internetové legendy pravily, že přilétají před západem slunce, a tak jsme měli naspěch. Našli jsme bránu s nápisem Entrada (vchod), ale vypadalo to jako vchod na dvůr, kde Vás hned někdo zastřelí. A to se nám nechtělo. Proto jsme se vydali v 5 (Matěj se rozhodl spát v autě) hledat jiný vchod. Došli jsme až k domku, kde Laco zavolal na obyvatele, aby vyšli ven, a zeptal se jich kudy k jeskyni. Oni jako správní Mexičani neuměli anglicky, ale dali mu telefon s někým na druhé straně, kdo uměl. A tak slovo dalo slovo a ruce ukázali různé věci a otec se synem a mačetou nám běželi ukázat jeskyni. Běželi jsme asi tak kilometr, ale stálo to za to – papoušci žádní, jeskyně úžasná. Cestou zpátky jsme dali foto s průvodci a šli probudit Matěje.
Jeskyně byla fakt velká…
Hned bych si tam postavil dům.
Naši průvodci, mačeta a my.
K večeři jsme si dali tacos v bistru u ulice. Přišli jsme a Laco řekl tacos, a někdo za ním dos, a další tres a tak dále až do pěti. Když nám začali nosit nejdříve 2 taca, pak talíř se 3, pak se čtyřmi a pěti, tak nám došlo, že jsme si úplně nerozuměli. No snědli jsme, co nám přinesli a jeli zpátky do motelu.
Těsně než jsme dojeli si Radim, Matěj a Boušis dali koláčky (dohromady 3), aby to začalo působit, než usnou. Naštěstí všichni šli do pokoje, kde jsem spal i já, a tak jsem to měl možnost pozorovat. A byla to fakt prča k neuvěření. Na Matěje kvapkala voda ze stropu a nechápal ani větu o 3 slovech. S ostatními feťáky jsem prohlížel fotky na notebooku a hledal psy v mracích a čerty na obrázcích. Nakonec všichni postupně usnuli…
- Pondělí: Cesta zpátky
Právě proto, že kluci byli z noci vyjetý jak motorovej olej, tak se vstávalo pozdě a tudíž se nestihl dopolední program. Proto jsme jen nakoupili a vyrazili směr hranice USA. Cestou jsme řešili, že by se měl Matěj zbavit toho koláčku, než dojedeme na hranice. Situace se ještě vyostřila, když nás zastavili na vojenské kontrole. Tady po nás naštěstí chtěli jen pasy, ale za ty trable to nestálo. Jenže Matěj byl v tu chvíli stále ještě nerozhodnutý, co s ním udělá. Když jsme projeli v klidu druhou kontrolou, kde už ale měli i psy, tak už byl nucen jednat. Rozhodl se pro konzumaci většiny koláčku a zbytek jsem zahodil oknem pár set metrů před třetí kontrolou. Na čtvrté kontrole nám již prohledávali auto a pes nám očuchával pneumatiky. To už ale Matěj poslouchal dechovku, nebo jak on tomu říká – folklór- na svém zemiaku (mobil). Naštěstí už neměli co najít a jelo se dál. Pátá kontrola se nás už netýkala a my dojeli zdárně až do USA.
A v USA už to bylo v klidu, jen jsem zaplatil mobil, který nám mezitím odpojili, protože jsem ho nezaplatil. A nezaplatil jsem ho, protože měli internetové stránky mimo provoz, kdyby to teda někoho zajímalo…
A nějaké poučení? Asi žádné, protože od nás rady rozhodně nepřijímejte. Stejně jsme vlastně asi porušili všechny rady, co nám tu starostlivé americké rodiny daly. Nebrat stopaře, nejezdit v noci, jezdit jen po hlavních cestách, nevycházet v noci ven, nesedat k nikomu do auta, pozor na drogy, držet se stále spolu, nedělat nic extrémního, a dát si pozor na zbraně… Takže za mě super výlet!!!
ksuczech 