Month: January 2015

West Coast Raod Trip – vol.2

/ ksuczech / Leave a comment

26.12.2014 – Monument Valley

Ráno se probouzíme „překvapivě“ ve stejném motelu, kde jsme usnuli na konci předchozího příspěvku. Rychlá snídaně a vyrážíme směr Monument Valley na hranici Arizony a Utahu. Cesta by měla trvat asi 3 hodiny, ale z důvodu zastávky na Mexican Hat Rock (sombréro šutr) se příjezd mírně odložil. Mexican Hat byl takové spontánní rozhodnutí protáhnout si nohy a myslím, že nikdo z nás nelitoval. Jednak nás poměrně dost bavilo lézt, kam se dalo. Ať už to bylo explicitně povoleno, nebo ne.

Hodinu po Sombréru jsme už vjížděli do Monument Valley Navajo Tribal Park. Zde bych rád podotkl, že se nejedná o National Park, ale že tento park je vlastněn Indiány kmene Navajo. A ti na tom patřičně rejžují ($40 za 6 lidí). Námi zakoupený pas zde tedy neplatil a u vjezdu tedy všichni platili vstupné. Tedy by platili, pokud by nebyl tento poplatek 26.12.2015 prominut. Nevíme, zda se Indiánům nechtělo na Vánoce makat, nebo zda uctívali Ježíška, každopádně jsme to přivítali s velkým nadšením. Zaparkovali jsme před (jako vždy) vymazleným Visitor Centrem a šli se podívat dovnitř. Po nákupu suvenýrů jsme usoudili, že je čas na projížďku mezi monumenty (obří skály). O nákupy se během tripu většinou staral Ondra. My ostatní jsme jednak neměli jak všechny ty věci dostat zpátky do Čech, druhak jsme smrděli korunou/dolarem.

A tak jsme nasedli do našeho minivanu a vyjeli na terénní písčitou cestu. Celá smyčka měla okolo 10 km, ale se všemi fotkami nám to zabralo víc než hodinu. Hned první zastávku jsme zkusili hustý panoramata, která jsme ten den ještě párkrát opakovala… Bohužel Vám z autorských důvodů nemohu prozradit, o co vlastně šlo. Tak si teď říkám, proč jsem s tím začal… No každopádně jsme nakonec zastavili u jedné skály a kromě zajímavého výhledu, jsme viděli Cabriolet-Toi-Toi. Prostě někomu přišlo jako dobrý nápad dát hned vedle obří skály, kterou nejeden člověk fotil, kadibudku. Ale nebyla to obyčejná kadibudka, byla kouzelná. Neměla totiž střechu a podle toho jak vypadala z venku, bych se do ní teda vykadit nešel. Byla dokonce tak hnusná, že ani na fotku se nedostala 😦 tak mi to musíte věřit. No Laco se do ní alespoň vymočil (Pokud by to někoho zajímalo… Jako že ne)

Následovalo pak několik další rádoby zajímavých míst, ale já, a teď už i Vy, víme, že na kadibudku to nemělo. Tak si je pak nezapomeňte prohlédnout v galerii.

Opouštíme Monument Valley a míříme směr Page. A tady přišel takový menší pro mě filozofický moment. Jedeme si takhle po silnici, jak už to tak bývá 120 mil po hlavní. Já řídím, Radim mi dělá společnost vepředu a kluci vzadu spí. A najednou Radim jen tak zařve: POZOR!!! Tak se kouknu a před nás se zprava řítí pick-up. Takže volant doprava. Volant doleva. Minuly jsme ho tak asi o 10 centimetrů. Nevím, jestli si borec myslel, že tam nic nejede, nebo o co šlo, každopádně jsem si málem nasral do gatí a on zmizel kdesi nalevo v poušti. Kluci se samozřejmě vzbudili, naštěstí bylo vše v pohodě a udrželi jsme se i na silnici – byla dost široká. Ani jsem si tak nějak neuvědomil, co se vlastně stalo, ale když jsem dořídil, tak to začalo docela doléhat. Naštěstí trojtý panák whiskey slova útěchy mi tak nějak pomohly. A zde bych rád poděkoval za nás za všechny Radimovi, jehož bystré oči zachránili trip. A Tak jsme den končili chlastáním na pokoji a učením se jak obereme kasino ve Vegas, místo odtahováním auta na vrakoviště. Takže, Radime – DĚKUJEME.

27.12.2014 – Zimní koupání

Další ráno nás všechny vzbudil Radimův budík alá siréna. Vyrazili jsme na snídani a příjemně překvapení přítomností vařených vajíček jsme vyjeli podívat se na Horseshoe Canyon (podkova). Díky přesné navigaci, která nás až na výjimky nezklamala, jsme dorazili na parkoviště. Hned mě zarazilo množství aut a turistů. Jakmile jsme došli na okraj, zjistili jsme, že tam je tolik Číňanů, kolik ani v Číně není. No, možná trošku míň, ale ne o moc. Po několika kreativních fotkách a odpočinku na slunci a teple jsme se rozhodli projít nějaký kaňon.

V okolí jich bylo hned několik, jak nám náš styčný plánovač Radim sdělil. Jeden zavřený, druhý (Antilopí kaňon) stál jmění. Tak jsme dali válečnou poradu ohledně časových a finančních možností a vyrazili jsme k jezeru kouknout na hezké místečko. Matěj jak viděl vodu, tak hned do ní skočil a já ho po chvíli následoval. Už jen pro dobrou zkušenost. Voda i vzduch tak 2°C a svítilo hezky sluníčko. Takže ve výsledku super koupačka. Kluci mezi tím házeli žabky s kameny a Ondra ještě našel nějaké mušle nebo co. Následovala cesta k přehradě a elektrárně Glen Canyon. Z odborného hlediska jsem samozřejmě vše překontroloval a prozkoumal, do strojovny jsme se však nedostali. Ale byl hezký den a tak jsme ještě vymysleli, že si najdeme nějaký svůj vlastní kaňon a ten si projdeme. Mám teď na mysli takový kaňon co je široký tak jeden až dva metry a hluboký co nejvíc. Po chvíli hledání jsme jeden takový našli a užili si chvilku lezení a dělání kravin. Kravin jsme opravdu dělali hodně, ale nejčastěji Matěj. Ten si chtěl vždycky všechno udělat entertaining (zábavné). A dost často to končilo tím, že někam vylezl a pak se nemohl dostat zpátky… A my jsme mu teda samozřejmě pomohli spoustou užitečných rad a smíchem. V tomto kaňonu jsme nakonec viděli motor od auta, kapotu a spoustu dalších věcí, co vzala voda půl století zpátky.

Na večer jsme vyrazili do Walmartu a krom klasických dobrot (fazole, tuňák, sardinky, zelenina) kluci vymysleli, že by chtěli pečené kuře. Jediný problém byl v tom, že bychom na něj museli čekat 50 minut. A tak jsme tedy vyšli nabrat ostatní věci a pro kuře, že se vrátíme potom. Bohužel jsme náš nakupovací skill vyladili do takové dokonalosti, že jsme tam na něj museli čekat. A to se sice zdá jako jednoduchá činnost, ale provést to fakt není jednoduché, když kolem Vás není absolutně nic, co by Vás rozptýlilo. Tak jsme já a Radim mezitím utekli do auta, s tím, že Radim kuře nechtěl, a mně ho vzal Matěj. A po 20 minutách už jsme byli všichni v autě. Ondra si samozřejmě koupil celé kuře pro sebe, a pak večer, když jsme seděli v motelu, tak funěl na posteli, jak se s ním rval. Kuře nakonec zvítězilo..

Ten večer jsme se taky dozvěděli, že Laco musí zpátky do Manhattanu. Proč, to nám nikdy nesdělil. Jediné, co víme, je, že to bylo kvůli Jamilie. Ale o tom ještě podrobněji další den.

28.12.2014 – Laco odjíždí

Ráno tedy plánujeme, jak se Laco dostane do Manhattanu. V úvahu připadá letadlo, což kvůli ceně a spojení není dobrá volba. Druhou možností je hodit ho do Flagstaffu a odtud by jel vlakem. Problém s touto variantou byl, že se to úplně neslučovalo s naším denním plánem a nakonec bychom ho tam museli vézt v noci. Naštěstí však nějaká dobrá duše našla spojení vlakem z Williams až do Topeky (30 minut od Manhattanu). Potom nám už tedy bylo jasné, že máme celý den volný a Laca hodíme až v noci na vlakovou zastávku hned u motelu.

Opouštíme tedy motel a míříme ke Grand Canyonu. Tam přijíždíme o pár hodinek později a jdeme se na prvním slibném místě podívat na okraj. Trochu jsme znejistěli. Jako díra dobrá, ale tak nějak nás to nebere. Cítil jsem se v ten moment v podstatě provinile. Všichni říkali, jak je to super a ohromný, ale mně to přišlo jako jen o něco větší kaňon co už jsme viděli. Kluci nakonec vidí věc stejně a tak se cítím o něco míň provinile. Popojíždíme na další vyhlídku s tím, že tam uděláme fotku a snad to bude hezký. Vlezeme na okraj a požádáme nějaké Indy, aby nás vyfotili. Ochotně se úkolu chopili a myslím, že i splnili. Když odcházíme, tak si Tomáš odplivnul do kaňonu. No dejte si vítr, jeho výšku (zahradní trpaslík) a naše štěstí dohromady a asi vám musí být jasné, že ten kemr přistál přesně na místě, kde ještě před chvílí seděl. A to měl co dělat, aby stihnul uhnout. A tak jako správní turisti jsme souhlasili, že vyfotíme i onen indický pár. A tak zatímco Radim (myslím, že to byl on) fotí Inda sedajícího do Tomášova kemru, Zbytek party utíká rychle do auta a po nasednutí Radima okamžitě ujíždíme. Jsme hrozní lidé…

Popojíždíme do Visitor Centra a jdeme na film. Visitor Centra v USA jsou většinou velmi interaktivní se spoustou zajímavých informací a není problém tam strávit i 2 hodiny. Tolik času často nemáme, protože chceme i vidět okolí. Film byl fakt super, taková 20-ti minutová reklama na Grand Canyon. Matěj by mohl vyprávět… Usnul asi po 2 minutách, co nám říkal, jak se těší 🙂 A tak ho zbytek dne prudíme otázkami typu: Co se Ti na tom filmu nejvíc líbilo?

Projíždíme kus okraje kaňonu a po západu slunce jedeme do motelu ve Williams. Večer je takový zvláštní, nepopsatelný. Já jsem strávil pár hodinek s telefonem přimrzlým k uchu chytajíc wifi u zavřené recepce. Když jsem se vrátil, kluci už spali a tak jsem před ulehnutím prohodil pár slov s Lacem, který balil věci a připravoval se na odjezd před 4-tou ranní.

29.12.2014 – Grand Canyon

Ráno vstáváme nezvykle brzo (před 7:00). Technicky Tomáš vstával okolo 4, aby hodil Laca na nádraží. Zase vyhrál, žádná medaile. Balíme věci a připravujeme se na sestup do Grand Canyonu a výstup zpátky. Já jsem zvolil letní bundu a 4 vrstvy, protože jsem chytrej kluk a vím, že v kaňonu nemusím ukazovat, že tam ten cash je. Balíme jídlo – někdo vzal jen konzervu, zeleninu, chleba, vodu. Nic víc ani není potřeba. Matěj třeba vzal všechno, co našel. A taky pak pěkně trpěl cestou nahoru, když táhnul kila konzerv navíc. Jedeme na místo a koukáme na teploměr. Nejnižší zaznamenaná teplota za dobu jízdy byla -14°C. Pohodička.

Zatímco Laco už sedí ve vlaku a užívá si svou 23 hodin trvající cestu, my krásně stíháme autobus jedoucí na začátek Kaibab trailu (stezky). Tady se začali projevovat negativa Lacova odjezdu. Kromě toho, že se nám všem trochu zvedly výdaje, se taky objevili spekulace. A že se objevovali fakt zajímavé nápady. Snažil jsem se nezapojit, ale v autobuse už to fakt nešlo vydržet. A tak jsem poprosil kluky, aby toho nechali. Většinou si z toho pak člověk jen v sobě vytvoří obraz o situaci, která je uplně jiná a i když se obraz mění, emoce zůstávají. A tak se nakonec naštěstí z důvodu odjezdu stalo částečné tabu.

Dojeli jsme na okraj a Tomáš se šel vykadit do neuvěřitelně smradlavého záchodu. To nám zase zvedlo náladu 🙂 Na okraji fouká jak… jak debil. Prostě hodně. A tak v podstatě běžíme dolů. Po asi dvou kilometrech už vítr ustává a sluníčko začíná hřát. Sundáváme bundy, Tomáš nahazuje kraťasy. Cesta je nádherná a už se necítíme provinile. Potkáváme muly, které to mají teda sakra těžký šplhat 1500 metrů dolů a nahoru. Potkáváme lidi, co lezou nahoru a vypadají unaveně. Ti tam spali a ráno vyrazili zpět vzhůru. Potkáváme taky spoustu hoven (od těch mul).

Potkáváme i ceduli říkající zhruba následující: Nezkoušejte jít dolů a nahoru za jeden den. Pokud to zkusíte, připravte se, že se může dostavit smrt, vážné poškození mozku, a nějaké další príma věci. A tak se navzájem pozorujeme a zjišťujeme, že moc k poškození už toho v té hlavě není. Takže v klidu.

Radim s Ondrou udávají tempo a já s Tomášem nechápeme, jak vůbec můžou jít tak rychle. My jdeme v podstatě poklusem a nestíháme. Ale to nevadí – je hezky a užíváme si rozhovor o holkách a životě. Pořád svítí sluníčko a odhazujeme i mikiny.

Při cestě dolů zjišťujeme, že to co je vidět ze shora, je ve skutečnosti jen část. Pořádný kus, kde teče řeka Colorado, není přes okraj útesu vidět. A tak už máme představu, jak ta díra vypadá. Celý kaňon jsou v podstatě tři schody dolů a tři schody nahoru. Kdo to nepochopil, nechť si to nakreslí. Po této osvětě dorážíme dolů na oběd. Je kolem poledne a my počítáme, že musíme vyrazit nahoru okolo 13:30. Obědváme kousek od řeky, která teče šíleně rychle. Podle mého zkušeného vodáckého oka tak 15-30 km/h. Dole je 15°C, nahoře -6°C a fouká. Před 13:00 nakonec vyrážíme nahoru. Potkáváme muly, srny, ptáky, přírodu, podzim, poušť. Oficiálně má Grand Canyon díky svému převýšení 5 různých biotopů, nebo jak se tomu říká. Poušť, skály, stromy, křoviny, a já nevím co ještě. Ale jak jsme lezli nahoru, tak se příroda velmi výrazně měnila a bylo to krásné. Pohled ze spodu je asi tak 1000 krát lepší než ze shora.

Docházíme k nějakému campu/odpočívadlu a těšíme se, jak nám to parádně ubíhá. Koukáme na ceduli se směrovkami a vzdálenostmi, a počítáme. Ale ať počítáme tak oněch Radimem slibovaných 20 km výsledek není. Místo toho se dostáváme k 20 mílím (32 km) a tak se shodujem, že Radim je přinejmenším jouda. Není to poprvé, co se mu nepovedlo převést jednotky. Asi je to na Jaderce neučili. Další fakt, kterého si všímáme, že před námi je 7 km a po hodině výstupu nám stále zbývá 1000 z 1500 výškových metrů. A tak přikládáme pod kotel a jako stroje vyrážíme nahoru. Matěj a Ondra zůstávají trochu pozadu, ale stále v dohledu. Po půl hodince nás Matěj došel, Ondra zaostává už víc. My se však nezastavujeme, jsme rádi, že jsme rádi. Tomáš jde většinu cesty s napůl urvanou podrážkou. Za to má můj respekt. 400 výškových metrů pod okrajem mi už dochází síly a jsem kompletně propocený. Dáváme poradu co s Ondrou. Už ho nějakou dobu nevidíme, jak se cesta serpentinami vlní útesem nahoru. Nakonec Radim s vědomím toho, že je hrdina čeká na Ondru. Říká, že mu není zima, ale to je kravina. Fouká a tak Tomáš, já a Matěj spěcháme pro auto, ať pak můžou Radim s Ondrou jen naskočit. Tomáš vyhrává. Je to borec. Já docházím s 50-ti metrovým mankem. Jsem taky borec. Matěj asi minutu po mně. Je to borec. Dáváme rychlé foto a spěcháme na bus. Čekáme docela dlouho a nakonec nasedáme do busu. Když odjíždíme, vidíme Ondru s Radimem, jak přicházejí k zastávce. Jsou to taky borci.

Celkový čas: 8:15

Celková vzdálenost cca 20 mil

Celkové převýšení 1500 metrů.

V motelu zjišťujeme, že Matěj někde u campu vzal dva kovové hrnečky. Asi to trochu souvisí s pozdější hláškou o cikánech, ale to je zase jiný příběh, jiný den. Každopádně to nebyla prezentace, kterou jsme tam chtěli zanechat. Jíme burgery a jde se spát.

Já ještě volám s Vali a dozvídám se super novinu. Přijede za mnou do USA. Od tohohle momentu se pro mě celý výlet mění. Nejdřív jsem si to neuvědomil, ale takový smutek a stesk postupně zmizel a nahradila ho super nálada a to, že se nemůžu dočkat. Za to jí moc děkuju.

Zatím asi nejlepší den na tripu!

PS: To, že fotky úplně nekopírují, co zde píšu, neznamená, že se to nestalo. Dávám sem jen hezký fotky, abyste mohli závidět 🙂

Na konci jsou ještě přilepeny fotky z Boušisova mobilu, které jsem dostal po uzávěrce. Nebát se ho, tak ho vyhodím.

West Coast Road Trip – vol. 1

/ ksuczech / Leave a comment

Nadešel čas napsat krátkou zprávu o výletu do západní poloviny USA. Celkem nás čekal zhruba měsíc cestování autem, spaní v motelech a kde se dá a samozřejmě spousta srandy – Sranda musí být, bez té by to nešlo… Rozhodl jsem se celý výlet rozepsat do jednotlivých dní a zapátrat v paměti, co že se ten daný den událo. Foto dole pod textem.

21.12.2015 – Odjezd

Prvotní plán byl takový, že odjezd nastane okolo 10:00 s ohledem na velké množství věcí, které musíme do našeho minivanu naskládat. V naší jídelně se už nevařilo, a tak starost se snídaní zůstala na každém z nás. Slušelo by se říct naštěstí, protože takhle alespoň všichni byli dopoledne ve svých příbytcích kromě mě. Já jsem se vydal vrátit již dva měsíce půjčená DVD své host-rodině a má návštěva se tam jako vždy zvrhla v dlouhý, a velice příjemný rozhovor – tentokrát obohacený i o snídani. Bohužel čas kvapil a tak jsem okolo 10-té ranní musel opustit jejich útulný domek a vydat se směr Jardines (apartmány). Tam jsem naložil Radima, který nepřekvapil svou připraveností, ale tam nám ta hladká akce tak nějak skončila. A pokračovalo složité nakládání různých věcí a odnášení a přenášení všeho co nepotřebujeme s sebou. Nakonec jsem odjížděli ve 12:00 na poštu. Kde jsme museli ještě vyřídit poslední korespondenci a pak už se mohlo vesele vyrazit… na nákup. V Dillons (místní hypermarket) jsme odeslali to, co se nepodařilo na poště (byla zavřená). A začal boj s vlastním svědomím ohledně toho co nakoupit teď a co až potom, co se nezkazí a co není tak extrémně drahé. Tato celo-skupinová úvaha skončila prohrou Matěje. Všichni kluci se tak nějak udrželi se svými nákupy, ale Matějovi se podařilo koupit velice dobrou polévku za 11 dolarů. Byla sice, jak nám po zaplacení a ochutnání říkal, fakt dobrá, ale stejně jsme si všichni mysleli, že na 11 tak dobrá zase nebyla. A tak už nás pokračovalo 7: Já (Tatar), Tomáš (Boušis), Láďa (Laco), Matěj (Slovák), Ondra (Kuželus), Radim (prostě Radim – ono to docela sedí) a Matějova polévka za 11 USD.

První na řadu jsem šel já, jako nejhloupější jsem zůstal stát poslední venku a jediné volné místo bylo za oním kulatým nesmyslem. Cesta přes Kansas ubíhala relativně rychle a tak jsme za pár hodinek přejížděli hranice do Colorada. Ale to už byla tma, a tak se žádná úchvatná panoramata nekonala. Naopak. Jak přišel večer a my stoupali do kopců Rocky Mountains začalo hustě sněžit. Což bylo v pohodě, protože jsme myli obuté prvotřídní sjeté univerzální pneumatiky. A tak nás ani stojící kamiony a čtyřkolky s řetězy nemohly zastrašit. Nakonec jsme až překvapivě rychlostí 30 mil za hodinu překonali nejhorší úsek a před námi se otevřelo překrásně nasvícené a vyzdobené lyžařské středisko bezvýznamného názvu (protože si ho nepamatuji). Tady někdo zahlásil, že si musí odskočit. Tak jsme sjeli z dálnice a zastavili na nevyhrnutém plácku před hasičskou stanicí. A samozřejmě zapadli. A jelikož nás je 5 + řidič (polévka už došla), tak pro nás nebyl problém roztlačit náš neuvěřitelně těžký minivan po úmorném snažení z hlubokého sněhu. Jen co se nám to téměř podařilo, tak se na křižovatce objevila houkající hasičská cisterna. A tak jen do auta všichni naskákali. Tedy kromě mě, protože já jsem spíš koukal na tu cisternu a nějak to nestihnul. Auto tedy odjelo beze mě a já ho musel dobíhat. Nakonec jsme se v kompletním složení vyškrábali na dálnici a mohli pokračovat do motelu. Tam jsme dorazili okolo 2. ranní.

22.12.2015 – Arches: část první

Ráno jsme odjeli z motelu směr Arches National Park (arche = oblouk). U vjezdu jsme si koupili rovnou celoroční pas na všechny NP v USA a docela se to vyplatilo – podle počtu parků co jsme navštívili. Vyjeli jsme k prvnímu alespoň trochu zajímavému místu a hned začalo zběsilé focení. Asi se nebylo co divit po fotografickém půstu, co tomu všemu předcházel. Pro mě tohle šílenství skončilo vodou v botech, když jsem vymyslel hustou fotku, která by byla hustá, kdyby kaluž, do které jsem skákal, neměla 15 cm na hloubku. A tak jsme se docela vyblbli a ani nám moc nevadilo, že je zataženo. Další na pořadu dne byl z dnešního pohledu „zvětralej šutr“. Následoval oběd a dalších několik fotek. Na odpoledne pro nás Radim přichystal „Primitive Trail“ v The Devil’s Garden. Tak Američané označují stezky, jež nejsou tak úplně lidskou rukou upraveny pro takřka bezbariérový přístup. Tato konkrétně obsahovala navigaci podle kamenů poskládaných do komínků a nějaké prvky lezení jako například přeskoky mezi kameny a lezení na pískovcové balvany. Takže ve výsledku spousta srandy a taky nás to podle toho bavilo. Podle fotek můžete sami posoudit, zda by se Vám tam taky líbilo. V obtížnějších pasážích jsme potkali nějaký Čínský pár, který měl se stezkou problémy a tak jsme jim občas trošku pomohli a zároveň se bavili, když jim něco úplně nešlo. Za soumraku jsme došli k autu, kde jsem vysypal z bot dva kýble písku a mohlo se jet do Moabu na večeři a ubytovat se do motelu. K večeři jsme šli na „pro Utah typického“ mexického fastfoodu. Utah je od Mexika pouhých 1000 km, ale i tak to bylo překvapivě dobré a docela slušně jsme se nadlábli. Večer jsme dorazili na motel a mě se dostalo super zvednutí nálady od Vali po skypu. Vali, pro ty ke komu se informace ještě nedostala, je moje dívka. Podrobnější detaily o tom jak super je a jak ji mám rád, podám na vyžádání 😉 A protože mě opustila a vrátila se do Čech, tak tohle byl náš první skype za dost dlouhou a těžkou dobu. A tak jsem šel spát s dobrou náladou a očekával, co přinese další den.

23.12.2015 – Arches: část druhá

Další den přinesl dost zajímavé události, tak čtěte pozorně dál, i když vím, že je to neuvěřitelně dlouhé. Ráno totiž Ondra, kterému jsme už dlouhou dobu říkali Kuželus nebo Kónus, prohlásil, že mu je blbě, a že s námi nikam nepůjde. Následovala později legendární hláška ve smyslu toho, že „stejně nic zajímavého neuvidíme“. A tak v duchu jeden za všechny, všichni za jednoho jsme ho tam nechali a vyrazili zpět do Arches NP. První zastávkou bylo Visitor Centrum, kde jsme se trochu probrali a koupili mu alespoň magnetku, protože do nich je opravdu velký blázen. Následně jsme se vydali do The Windows Section, kde jsme si prošli takovou menší stezku plnou dalších oblouků. Celkem jich v tomto NP má být na 2000, většina však není až zase tak hustá. Proto jsme se rozhodli objet jen ty nejznámější a největší. Po krátkém obědě v podobě konzerv fazolí nebo tuňáka, což byl takový typický polní oběd, nás čekal ten nejznámější a údajně nejhezčí oblouk. Dobré bylo, že kromě Radima, co větší část našeho tripu na západní pobřeží naplánoval, nikdo ani jeden oblouk neznal. Tím pádem jsme mohli být ještě víc překvapeni, jak hustý to tam bylo (viz foto). Na západ slunce jsme měli ještě naplánován takový útesový výběžek ve vedlejším národním parku Canyonlands. Proto jsme po hodince dělání kravin a odesílání fotek do Čech kamarádům a známým seběhli dolů zpět k autu a pospíchali na dané místo.

Tam nás překvapil čínský pár z předchozího dne, co podnikal dost podobný výlet jako my. Času ale nebylo na zbyt a tak jsme se po pár stovkách metrů doslova rozběhli za západem slunce. Nakonec jsme západ slunce na konci útesu stihli jen tak tak. Jestli to stálo za to posuďte sami…

Večeři jsme pak měli dlouho po setmění v Moab Diner, což byla taková typická filmová restaurace nabízející burgery a kuchyni toho ražení. Pozdě v noci jsme pak dorazili na pokoj zkontrolovat, zda má Ondra ještě puls. Po dlouhém skypu s Vali jsem se pak i já zařadil do fronty na sprchu. Jedna koupelna na šest lidí byla občas dost problém, když si v ní každý chtěl dát dlouhou sprchu. Ráno byl pak nejčastějším problémem Ondra, který zjevně nepochopil, že trávit v koupelně 35 minut, když ostatní tam chtějí taky jít, není úplně v pořádku. Bohužel to nepochopil po celou dobu tripu a tak to v nás vyvolávalo nevraživost a negativní emoce se přenášeli celou skupinou.

A zajímavá historka na závěr dne. Když jsme odjížděli z restaurace, napadlo nás, že zkontrolujeme tlak v pneumatikách jakýmsi pochybným měřákem za 2 dolary. Po několika nesmyslných hodnotách, nakonec úkol vzdáváme a necháváme tlak tlakem. (Pár dní potom jsme zjistili, že v pneumatikách je oněch nesmyslných 7 atmosfér.) Nabereme alespoň benzín a vyrážíme směr motel (cca 400 m). Matěj řídí a tak nějak se mu povedlo zapomenout zapnout světla. No dojeli jsme na parkoviště a poté co zajel tak nějak zvláštně na parkovací místo, chtěl auto trochu srovnat. Za námi však staví takový větší terénní pick-up. A tak, aby nás bylo vidět, rozsvěcí světla a tak nějak opatrně se rozjíždí. V tom jsme si všimli, že onen pick-up za námi je policie a už k nám kráčí strážník. Autem probíhá vlna paniky a Matěj s vystrašeným výrazem stahuje okénko. Na otázku jak se máme, Matěj odvětil, že dobře a s poděkování za optání se zeptal strážníka, jak se vede jemu. Docela chápu, že jeho další otázka směřovala na alkohol 🙂 Nakonec se ale i přes zhaslá světla v noci nic nestalo a my jsme si dost oddychli. První kontakt s policií jsme přežili.

24.12.2015 – Vánoce

Vánoce jsou tady! Na ráno se každý těšil. Byl to totiž čas zavolat si s rodinami a kamarády. Myslím, že jsme to všichni dost potřebovali. Nálada byla až do tohoto bodu dost rozpolcená. Na jednu stranu jsme viděli krásná místa a poměrně hezké počasí tomu jen napomáhalo. Na druhou stranu nám ale chyběli blízcí, a jak přicházeli Vánoce, tak se tento pocit značně umocňoval. I mě se hodně stýskalo a byl jsem fakt dost překvapen jak moc… Každopádně jsem po tom všem volání měl brutálně dobrou náladu a těšil jsem se na to, co nás ještě čeká.

Před polednem jsme opustili motel, naložili celé auto a dobře naladěni vyrazili si projít kaňony v Canyonlands NP. Celkem jsme tento den ušli něco okolo 15 km a byli jsme překvapeni, jak nezajímavé to pro nás bylo. Počasí nebylo nijak výrazné, ale i přes to se výlet zapsat hluboce do paměti. Mě na začátku napadl super nápad, že zkusím udělat fotku jak „chodím po hladině“. To skončilo botou namočenou do vody s blátem, takže další můj menší fail. Cestou jsme ještě udělali soutěž ve skoku do dálky z místa. Více zajímavou se cesta stala kolem půlky, když jsme museli přelézt útes, abychom se dostali do vedlejšího kaňonu a tím se vrátili zpět. Celé mi to trochu připomínalo cestu Froda do Mordoru z Pána Prstenů.

Večer jsme potom po Vánočním Buritu k večeři přejeli do motelu poblíž Mesa Verde NP trochu zpátky v Coloradu. V motelu nejčastěji spíme 4 na dvou velkých postelích a dva vždy ve spacácích na zemi. Což není až tak nepohodlné, jak by se mohlo zdát. Za celý trip nakonec vyhrál Boušis soutěž o nejčastější spaní na zemi. Nedostal však ani kulatou sušenku jako medaili. A protože byli ty Vánoce, tak jsme si večer pustili na notebooku Pelíšky a bylo nám dobře.

25.12.2015 – Mesa Verde

Ráno dáváme snídani, která je vždycky zajímavá. Ne jenom kvůli jídlu, které je ale ve výsledku snad vždy dobré, a nedá se na něj nijak moc stěžovat, tak především kvůli počtu lidí. Spíme ve čtyřlůžkovém pokoji a tak po každé čekáme, zda se personál všimne, že těch lidí je na snídani nějak víc. Většinou pozorujeme totální nezájem týkající se počtu lidí a vesele dlabeme vafle a další sladké dobroty. Občas nás však popadla paranoia a to se situace, hlavně v našich hlavách, značně zdramatizovala. Zde ale vše v pohodě a tak po snídani vyrážíme kouknout na nějaké to pueblo. Cesta vede dlouhým stoupáním do hor. To nás moc nepotěšilo – nebyli jsme si jisti, jestli to po zmrzlé silnici, na kterou ještě sněžilo, dáme. Když už jsme dojeli na samý konec, zastavuje nás ranger s majákem. Tak se nám všem s myšlenkou na předešlý incident s policií mírně zvýšil tep a Radim stahuje okénko. Nakonec se dozvídáme, že jsme byli zastaveni, protože Radim přejížděl do protisměru a to že teda nesmí. Takže vlastně prkotina.

Následně už vysedáme z auta na parkovišti u jakéhosi kamenného indiánského města napasovaného pod útesem. Překvapení byla fungující wifi a taky to, že v zimě byla celá oblast zavřená. Pokuta 500USD a/nebo 6 měsíců ve vězení nás nakonec odradila od přelézání plotu. Následně tedy pokračujeme po dalších místech s pozůstatky po indiánech. Vypadalo to částečně hezky, částečně jako vykopávky ze školy archeologie. A tak se bavíme alespoň bojem o lepší místo v autě, které se měnilo vzhledem k velkému množství zastávek hodně často. Ve výsledku se nám vždy podařilo i z nudného výletu udělat nějak zábavnou výpravu. Což je super, hodně super. Dále je na programu nejvyšší hora tohoto NP, kam se jde zasněženou silnicí asi 1 km. Počasí se trochu vylepšilo – panoramata se vylepšila úměrně tomu. Trochu jsme si zablbli a já jsem si všimnul, že když skupina jde kouknout na jih, Ondra zjevně podrážděn odchází na sever. Jeho roztržky s Matějem a zbytkem skupiny vedli k jeho permanentnímu mračení během celého dne. Věděli jsme, že aby tito dva spolu vyšli, bude třeba hodně pochopení a kompromisů. Toho se však nedostává a tak se situace mezi výbušným Matějem a paranoidním Ondrou postupně vyhrocovala. Občas to bylo humorné, občas dost nepříjemné. Ale tak už ponorka funguje.

Jak se blížil západ slunce, vrátili jsme se zpět do motelu a dali si domácí stravu v podobě konzerv a zeleniny. Večer se nám ještě podařil skype domů a to vždycky zahřeje u srdíčka.

A to je pro začátek dost. Více velmi podrobného zápisu bude následovat v několika příštích dnech. Snad se Vám to alespoň trošku líbilo 🙂