West Coast Raod Trip – vol.2

26.12.2014 – Monument Valley

Ráno se probouzíme „překvapivě“ ve stejném motelu, kde jsme usnuli na konci předchozího příspěvku. Rychlá snídaně a vyrážíme směr Monument Valley na hranici Arizony a Utahu. Cesta by měla trvat asi 3 hodiny, ale z důvodu zastávky na Mexican Hat Rock (sombréro šutr) se příjezd mírně odložil. Mexican Hat byl takové spontánní rozhodnutí protáhnout si nohy a myslím, že nikdo z nás nelitoval. Jednak nás poměrně dost bavilo lézt, kam se dalo. Ať už to bylo explicitně povoleno, nebo ne.

Hodinu po Sombréru jsme už vjížděli do Monument Valley Navajo Tribal Park. Zde bych rád podotkl, že se nejedná o National Park, ale že tento park je vlastněn Indiány kmene Navajo. A ti na tom patřičně rejžují ($40 za 6 lidí). Námi zakoupený pas zde tedy neplatil a u vjezdu tedy všichni platili vstupné. Tedy by platili, pokud by nebyl tento poplatek 26.12.2015 prominut. Nevíme, zda se Indiánům nechtělo na Vánoce makat, nebo zda uctívali Ježíška, každopádně jsme to přivítali s velkým nadšením. Zaparkovali jsme před (jako vždy) vymazleným Visitor Centrem a šli se podívat dovnitř. Po nákupu suvenýrů jsme usoudili, že je čas na projížďku mezi monumenty (obří skály). O nákupy se během tripu většinou staral Ondra. My ostatní jsme jednak neměli jak všechny ty věci dostat zpátky do Čech, druhak jsme smrděli korunou/dolarem.

A tak jsme nasedli do našeho minivanu a vyjeli na terénní písčitou cestu. Celá smyčka měla okolo 10 km, ale se všemi fotkami nám to zabralo víc než hodinu. Hned první zastávku jsme zkusili hustý panoramata, která jsme ten den ještě párkrát opakovala… Bohužel Vám z autorských důvodů nemohu prozradit, o co vlastně šlo. Tak si teď říkám, proč jsem s tím začal… No každopádně jsme nakonec zastavili u jedné skály a kromě zajímavého výhledu, jsme viděli Cabriolet-Toi-Toi. Prostě někomu přišlo jako dobrý nápad dát hned vedle obří skály, kterou nejeden člověk fotil, kadibudku. Ale nebyla to obyčejná kadibudka, byla kouzelná. Neměla totiž střechu a podle toho jak vypadala z venku, bych se do ní teda vykadit nešel. Byla dokonce tak hnusná, že ani na fotku se nedostala 😦 tak mi to musíte věřit. No Laco se do ní alespoň vymočil (Pokud by to někoho zajímalo… Jako že ne)

Následovalo pak několik další rádoby zajímavých míst, ale já, a teď už i Vy, víme, že na kadibudku to nemělo. Tak si je pak nezapomeňte prohlédnout v galerii.

Opouštíme Monument Valley a míříme směr Page. A tady přišel takový menší pro mě filozofický moment. Jedeme si takhle po silnici, jak už to tak bývá 120 mil po hlavní. Já řídím, Radim mi dělá společnost vepředu a kluci vzadu spí. A najednou Radim jen tak zařve: POZOR!!! Tak se kouknu a před nás se zprava řítí pick-up. Takže volant doprava. Volant doleva. Minuly jsme ho tak asi o 10 centimetrů. Nevím, jestli si borec myslel, že tam nic nejede, nebo o co šlo, každopádně jsem si málem nasral do gatí a on zmizel kdesi nalevo v poušti. Kluci se samozřejmě vzbudili, naštěstí bylo vše v pohodě a udrželi jsme se i na silnici – byla dost široká. Ani jsem si tak nějak neuvědomil, co se vlastně stalo, ale když jsem dořídil, tak to začalo docela doléhat. Naštěstí trojtý panák whiskey slova útěchy mi tak nějak pomohly. A zde bych rád poděkoval za nás za všechny Radimovi, jehož bystré oči zachránili trip. A Tak jsme den končili chlastáním na pokoji a učením se jak obereme kasino ve Vegas, místo odtahováním auta na vrakoviště. Takže, Radime – DĚKUJEME.

27.12.2014 – Zimní koupání

Další ráno nás všechny vzbudil Radimův budík alá siréna. Vyrazili jsme na snídani a příjemně překvapení přítomností vařených vajíček jsme vyjeli podívat se na Horseshoe Canyon (podkova). Díky přesné navigaci, která nás až na výjimky nezklamala, jsme dorazili na parkoviště. Hned mě zarazilo množství aut a turistů. Jakmile jsme došli na okraj, zjistili jsme, že tam je tolik Číňanů, kolik ani v Číně není. No, možná trošku míň, ale ne o moc. Po několika kreativních fotkách a odpočinku na slunci a teple jsme se rozhodli projít nějaký kaňon.

V okolí jich bylo hned několik, jak nám náš styčný plánovač Radim sdělil. Jeden zavřený, druhý (Antilopí kaňon) stál jmění. Tak jsme dali válečnou poradu ohledně časových a finančních možností a vyrazili jsme k jezeru kouknout na hezké místečko. Matěj jak viděl vodu, tak hned do ní skočil a já ho po chvíli následoval. Už jen pro dobrou zkušenost. Voda i vzduch tak 2°C a svítilo hezky sluníčko. Takže ve výsledku super koupačka. Kluci mezi tím házeli žabky s kameny a Ondra ještě našel nějaké mušle nebo co. Následovala cesta k přehradě a elektrárně Glen Canyon. Z odborného hlediska jsem samozřejmě vše překontroloval a prozkoumal, do strojovny jsme se však nedostali. Ale byl hezký den a tak jsme ještě vymysleli, že si najdeme nějaký svůj vlastní kaňon a ten si projdeme. Mám teď na mysli takový kaňon co je široký tak jeden až dva metry a hluboký co nejvíc. Po chvíli hledání jsme jeden takový našli a užili si chvilku lezení a dělání kravin. Kravin jsme opravdu dělali hodně, ale nejčastěji Matěj. Ten si chtěl vždycky všechno udělat entertaining (zábavné). A dost často to končilo tím, že někam vylezl a pak se nemohl dostat zpátky… A my jsme mu teda samozřejmě pomohli spoustou užitečných rad a smíchem. V tomto kaňonu jsme nakonec viděli motor od auta, kapotu a spoustu dalších věcí, co vzala voda půl století zpátky.

Na večer jsme vyrazili do Walmartu a krom klasických dobrot (fazole, tuňák, sardinky, zelenina) kluci vymysleli, že by chtěli pečené kuře. Jediný problém byl v tom, že bychom na něj museli čekat 50 minut. A tak jsme tedy vyšli nabrat ostatní věci a pro kuře, že se vrátíme potom. Bohužel jsme náš nakupovací skill vyladili do takové dokonalosti, že jsme tam na něj museli čekat. A to se sice zdá jako jednoduchá činnost, ale provést to fakt není jednoduché, když kolem Vás není absolutně nic, co by Vás rozptýlilo. Tak jsme já a Radim mezitím utekli do auta, s tím, že Radim kuře nechtěl, a mně ho vzal Matěj. A po 20 minutách už jsme byli všichni v autě. Ondra si samozřejmě koupil celé kuře pro sebe, a pak večer, když jsme seděli v motelu, tak funěl na posteli, jak se s ním rval. Kuře nakonec zvítězilo..

Ten večer jsme se taky dozvěděli, že Laco musí zpátky do Manhattanu. Proč, to nám nikdy nesdělil. Jediné, co víme, je, že to bylo kvůli Jamilie. Ale o tom ještě podrobněji další den.

28.12.2014 – Laco odjíždí

Ráno tedy plánujeme, jak se Laco dostane do Manhattanu. V úvahu připadá letadlo, což kvůli ceně a spojení není dobrá volba. Druhou možností je hodit ho do Flagstaffu a odtud by jel vlakem. Problém s touto variantou byl, že se to úplně neslučovalo s naším denním plánem a nakonec bychom ho tam museli vézt v noci. Naštěstí však nějaká dobrá duše našla spojení vlakem z Williams až do Topeky (30 minut od Manhattanu). Potom nám už tedy bylo jasné, že máme celý den volný a Laca hodíme až v noci na vlakovou zastávku hned u motelu.

Opouštíme tedy motel a míříme ke Grand Canyonu. Tam přijíždíme o pár hodinek později a jdeme se na prvním slibném místě podívat na okraj. Trochu jsme znejistěli. Jako díra dobrá, ale tak nějak nás to nebere. Cítil jsem se v ten moment v podstatě provinile. Všichni říkali, jak je to super a ohromný, ale mně to přišlo jako jen o něco větší kaňon co už jsme viděli. Kluci nakonec vidí věc stejně a tak se cítím o něco míň provinile. Popojíždíme na další vyhlídku s tím, že tam uděláme fotku a snad to bude hezký. Vlezeme na okraj a požádáme nějaké Indy, aby nás vyfotili. Ochotně se úkolu chopili a myslím, že i splnili. Když odcházíme, tak si Tomáš odplivnul do kaňonu. No dejte si vítr, jeho výšku (zahradní trpaslík) a naše štěstí dohromady a asi vám musí být jasné, že ten kemr přistál přesně na místě, kde ještě před chvílí seděl. A to měl co dělat, aby stihnul uhnout. A tak jako správní turisti jsme souhlasili, že vyfotíme i onen indický pár. A tak zatímco Radim (myslím, že to byl on) fotí Inda sedajícího do Tomášova kemru, Zbytek party utíká rychle do auta a po nasednutí Radima okamžitě ujíždíme. Jsme hrozní lidé…

Popojíždíme do Visitor Centra a jdeme na film. Visitor Centra v USA jsou většinou velmi interaktivní se spoustou zajímavých informací a není problém tam strávit i 2 hodiny. Tolik času často nemáme, protože chceme i vidět okolí. Film byl fakt super, taková 20-ti minutová reklama na Grand Canyon. Matěj by mohl vyprávět… Usnul asi po 2 minutách, co nám říkal, jak se těší 🙂 A tak ho zbytek dne prudíme otázkami typu: Co se Ti na tom filmu nejvíc líbilo?

Projíždíme kus okraje kaňonu a po západu slunce jedeme do motelu ve Williams. Večer je takový zvláštní, nepopsatelný. Já jsem strávil pár hodinek s telefonem přimrzlým k uchu chytajíc wifi u zavřené recepce. Když jsem se vrátil, kluci už spali a tak jsem před ulehnutím prohodil pár slov s Lacem, který balil věci a připravoval se na odjezd před 4-tou ranní.

29.12.2014 – Grand Canyon

Ráno vstáváme nezvykle brzo (před 7:00). Technicky Tomáš vstával okolo 4, aby hodil Laca na nádraží. Zase vyhrál, žádná medaile. Balíme věci a připravujeme se na sestup do Grand Canyonu a výstup zpátky. Já jsem zvolil letní bundu a 4 vrstvy, protože jsem chytrej kluk a vím, že v kaňonu nemusím ukazovat, že tam ten cash je. Balíme jídlo – někdo vzal jen konzervu, zeleninu, chleba, vodu. Nic víc ani není potřeba. Matěj třeba vzal všechno, co našel. A taky pak pěkně trpěl cestou nahoru, když táhnul kila konzerv navíc. Jedeme na místo a koukáme na teploměr. Nejnižší zaznamenaná teplota za dobu jízdy byla -14°C. Pohodička.

Zatímco Laco už sedí ve vlaku a užívá si svou 23 hodin trvající cestu, my krásně stíháme autobus jedoucí na začátek Kaibab trailu (stezky). Tady se začali projevovat negativa Lacova odjezdu. Kromě toho, že se nám všem trochu zvedly výdaje, se taky objevili spekulace. A že se objevovali fakt zajímavé nápady. Snažil jsem se nezapojit, ale v autobuse už to fakt nešlo vydržet. A tak jsem poprosil kluky, aby toho nechali. Většinou si z toho pak člověk jen v sobě vytvoří obraz o situaci, která je uplně jiná a i když se obraz mění, emoce zůstávají. A tak se nakonec naštěstí z důvodu odjezdu stalo částečné tabu.

Dojeli jsme na okraj a Tomáš se šel vykadit do neuvěřitelně smradlavého záchodu. To nám zase zvedlo náladu 🙂 Na okraji fouká jak… jak debil. Prostě hodně. A tak v podstatě běžíme dolů. Po asi dvou kilometrech už vítr ustává a sluníčko začíná hřát. Sundáváme bundy, Tomáš nahazuje kraťasy. Cesta je nádherná a už se necítíme provinile. Potkáváme muly, které to mají teda sakra těžký šplhat 1500 metrů dolů a nahoru. Potkáváme lidi, co lezou nahoru a vypadají unaveně. Ti tam spali a ráno vyrazili zpět vzhůru. Potkáváme taky spoustu hoven (od těch mul).

Potkáváme i ceduli říkající zhruba následující: Nezkoušejte jít dolů a nahoru za jeden den. Pokud to zkusíte, připravte se, že se může dostavit smrt, vážné poškození mozku, a nějaké další príma věci. A tak se navzájem pozorujeme a zjišťujeme, že moc k poškození už toho v té hlavě není. Takže v klidu.

Radim s Ondrou udávají tempo a já s Tomášem nechápeme, jak vůbec můžou jít tak rychle. My jdeme v podstatě poklusem a nestíháme. Ale to nevadí – je hezky a užíváme si rozhovor o holkách a životě. Pořád svítí sluníčko a odhazujeme i mikiny.

Při cestě dolů zjišťujeme, že to co je vidět ze shora, je ve skutečnosti jen část. Pořádný kus, kde teče řeka Colorado, není přes okraj útesu vidět. A tak už máme představu, jak ta díra vypadá. Celý kaňon jsou v podstatě tři schody dolů a tři schody nahoru. Kdo to nepochopil, nechť si to nakreslí. Po této osvětě dorážíme dolů na oběd. Je kolem poledne a my počítáme, že musíme vyrazit nahoru okolo 13:30. Obědváme kousek od řeky, která teče šíleně rychle. Podle mého zkušeného vodáckého oka tak 15-30 km/h. Dole je 15°C, nahoře -6°C a fouká. Před 13:00 nakonec vyrážíme nahoru. Potkáváme muly, srny, ptáky, přírodu, podzim, poušť. Oficiálně má Grand Canyon díky svému převýšení 5 různých biotopů, nebo jak se tomu říká. Poušť, skály, stromy, křoviny, a já nevím co ještě. Ale jak jsme lezli nahoru, tak se příroda velmi výrazně měnila a bylo to krásné. Pohled ze spodu je asi tak 1000 krát lepší než ze shora.

Docházíme k nějakému campu/odpočívadlu a těšíme se, jak nám to parádně ubíhá. Koukáme na ceduli se směrovkami a vzdálenostmi, a počítáme. Ale ať počítáme tak oněch Radimem slibovaných 20 km výsledek není. Místo toho se dostáváme k 20 mílím (32 km) a tak se shodujem, že Radim je přinejmenším jouda. Není to poprvé, co se mu nepovedlo převést jednotky. Asi je to na Jaderce neučili. Další fakt, kterého si všímáme, že před námi je 7 km a po hodině výstupu nám stále zbývá 1000 z 1500 výškových metrů. A tak přikládáme pod kotel a jako stroje vyrážíme nahoru. Matěj a Ondra zůstávají trochu pozadu, ale stále v dohledu. Po půl hodince nás Matěj došel, Ondra zaostává už víc. My se však nezastavujeme, jsme rádi, že jsme rádi. Tomáš jde většinu cesty s napůl urvanou podrážkou. Za to má můj respekt. 400 výškových metrů pod okrajem mi už dochází síly a jsem kompletně propocený. Dáváme poradu co s Ondrou. Už ho nějakou dobu nevidíme, jak se cesta serpentinami vlní útesem nahoru. Nakonec Radim s vědomím toho, že je hrdina čeká na Ondru. Říká, že mu není zima, ale to je kravina. Fouká a tak Tomáš, já a Matěj spěcháme pro auto, ať pak můžou Radim s Ondrou jen naskočit. Tomáš vyhrává. Je to borec. Já docházím s 50-ti metrovým mankem. Jsem taky borec. Matěj asi minutu po mně. Je to borec. Dáváme rychlé foto a spěcháme na bus. Čekáme docela dlouho a nakonec nasedáme do busu. Když odjíždíme, vidíme Ondru s Radimem, jak přicházejí k zastávce. Jsou to taky borci.

Celkový čas: 8:15

Celková vzdálenost cca 20 mil

Celkové převýšení 1500 metrů.

V motelu zjišťujeme, že Matěj někde u campu vzal dva kovové hrnečky. Asi to trochu souvisí s pozdější hláškou o cikánech, ale to je zase jiný příběh, jiný den. Každopádně to nebyla prezentace, kterou jsme tam chtěli zanechat. Jíme burgery a jde se spát.

Já ještě volám s Vali a dozvídám se super novinu. Přijede za mnou do USA. Od tohohle momentu se pro mě celý výlet mění. Nejdřív jsem si to neuvědomil, ale takový smutek a stesk postupně zmizel a nahradila ho super nálada a to, že se nemůžu dočkat. Za to jí moc děkuju.

Zatím asi nejlepší den na tripu!

PS: To, že fotky úplně nekopírují, co zde píšu, neznamená, že se to nestalo. Dávám sem jen hezký fotky, abyste mohli závidět 🙂

Na konci jsou ještě přilepeny fotky z Boušisova mobilu, které jsem dostal po uzávěrce. Nebát se ho, tak ho vyhodím.