West Coast Road Trip – vol. 1

Nadešel čas napsat krátkou zprávu o výletu do západní poloviny USA. Celkem nás čekal zhruba měsíc cestování autem, spaní v motelech a kde se dá a samozřejmě spousta srandy – Sranda musí být, bez té by to nešlo… Rozhodl jsem se celý výlet rozepsat do jednotlivých dní a zapátrat v paměti, co že se ten daný den událo. Foto dole pod textem.

21.12.2015 – Odjezd

Prvotní plán byl takový, že odjezd nastane okolo 10:00 s ohledem na velké množství věcí, které musíme do našeho minivanu naskládat. V naší jídelně se už nevařilo, a tak starost se snídaní zůstala na každém z nás. Slušelo by se říct naštěstí, protože takhle alespoň všichni byli dopoledne ve svých příbytcích kromě mě. Já jsem se vydal vrátit již dva měsíce půjčená DVD své host-rodině a má návštěva se tam jako vždy zvrhla v dlouhý, a velice příjemný rozhovor – tentokrát obohacený i o snídani. Bohužel čas kvapil a tak jsem okolo 10-té ranní musel opustit jejich útulný domek a vydat se směr Jardines (apartmány). Tam jsem naložil Radima, který nepřekvapil svou připraveností, ale tam nám ta hladká akce tak nějak skončila. A pokračovalo složité nakládání různých věcí a odnášení a přenášení všeho co nepotřebujeme s sebou. Nakonec jsem odjížděli ve 12:00 na poštu. Kde jsme museli ještě vyřídit poslední korespondenci a pak už se mohlo vesele vyrazit… na nákup. V Dillons (místní hypermarket) jsme odeslali to, co se nepodařilo na poště (byla zavřená). A začal boj s vlastním svědomím ohledně toho co nakoupit teď a co až potom, co se nezkazí a co není tak extrémně drahé. Tato celo-skupinová úvaha skončila prohrou Matěje. Všichni kluci se tak nějak udrželi se svými nákupy, ale Matějovi se podařilo koupit velice dobrou polévku za 11 dolarů. Byla sice, jak nám po zaplacení a ochutnání říkal, fakt dobrá, ale stejně jsme si všichni mysleli, že na 11 tak dobrá zase nebyla. A tak už nás pokračovalo 7: Já (Tatar), Tomáš (Boušis), Láďa (Laco), Matěj (Slovák), Ondra (Kuželus), Radim (prostě Radim – ono to docela sedí) a Matějova polévka za 11 USD.

První na řadu jsem šel já, jako nejhloupější jsem zůstal stát poslední venku a jediné volné místo bylo za oním kulatým nesmyslem. Cesta přes Kansas ubíhala relativně rychle a tak jsme za pár hodinek přejížděli hranice do Colorada. Ale to už byla tma, a tak se žádná úchvatná panoramata nekonala. Naopak. Jak přišel večer a my stoupali do kopců Rocky Mountains začalo hustě sněžit. Což bylo v pohodě, protože jsme myli obuté prvotřídní sjeté univerzální pneumatiky. A tak nás ani stojící kamiony a čtyřkolky s řetězy nemohly zastrašit. Nakonec jsme až překvapivě rychlostí 30 mil za hodinu překonali nejhorší úsek a před námi se otevřelo překrásně nasvícené a vyzdobené lyžařské středisko bezvýznamného názvu (protože si ho nepamatuji). Tady někdo zahlásil, že si musí odskočit. Tak jsme sjeli z dálnice a zastavili na nevyhrnutém plácku před hasičskou stanicí. A samozřejmě zapadli. A jelikož nás je 5 + řidič (polévka už došla), tak pro nás nebyl problém roztlačit náš neuvěřitelně těžký minivan po úmorném snažení z hlubokého sněhu. Jen co se nám to téměř podařilo, tak se na křižovatce objevila houkající hasičská cisterna. A tak jen do auta všichni naskákali. Tedy kromě mě, protože já jsem spíš koukal na tu cisternu a nějak to nestihnul. Auto tedy odjelo beze mě a já ho musel dobíhat. Nakonec jsme se v kompletním složení vyškrábali na dálnici a mohli pokračovat do motelu. Tam jsme dorazili okolo 2. ranní.

22.12.2015 – Arches: část první

Ráno jsme odjeli z motelu směr Arches National Park (arche = oblouk). U vjezdu jsme si koupili rovnou celoroční pas na všechny NP v USA a docela se to vyplatilo – podle počtu parků co jsme navštívili. Vyjeli jsme k prvnímu alespoň trochu zajímavému místu a hned začalo zběsilé focení. Asi se nebylo co divit po fotografickém půstu, co tomu všemu předcházel. Pro mě tohle šílenství skončilo vodou v botech, když jsem vymyslel hustou fotku, která by byla hustá, kdyby kaluž, do které jsem skákal, neměla 15 cm na hloubku. A tak jsme se docela vyblbli a ani nám moc nevadilo, že je zataženo. Další na pořadu dne byl z dnešního pohledu „zvětralej šutr“. Následoval oběd a dalších několik fotek. Na odpoledne pro nás Radim přichystal „Primitive Trail“ v The Devil’s Garden. Tak Američané označují stezky, jež nejsou tak úplně lidskou rukou upraveny pro takřka bezbariérový přístup. Tato konkrétně obsahovala navigaci podle kamenů poskládaných do komínků a nějaké prvky lezení jako například přeskoky mezi kameny a lezení na pískovcové balvany. Takže ve výsledku spousta srandy a taky nás to podle toho bavilo. Podle fotek můžete sami posoudit, zda by se Vám tam taky líbilo. V obtížnějších pasážích jsme potkali nějaký Čínský pár, který měl se stezkou problémy a tak jsme jim občas trošku pomohli a zároveň se bavili, když jim něco úplně nešlo. Za soumraku jsme došli k autu, kde jsem vysypal z bot dva kýble písku a mohlo se jet do Moabu na večeři a ubytovat se do motelu. K večeři jsme šli na „pro Utah typického“ mexického fastfoodu. Utah je od Mexika pouhých 1000 km, ale i tak to bylo překvapivě dobré a docela slušně jsme se nadlábli. Večer jsme dorazili na motel a mě se dostalo super zvednutí nálady od Vali po skypu. Vali, pro ty ke komu se informace ještě nedostala, je moje dívka. Podrobnější detaily o tom jak super je a jak ji mám rád, podám na vyžádání 😉 A protože mě opustila a vrátila se do Čech, tak tohle byl náš první skype za dost dlouhou a těžkou dobu. A tak jsem šel spát s dobrou náladou a očekával, co přinese další den.

23.12.2015 – Arches: část druhá

Další den přinesl dost zajímavé události, tak čtěte pozorně dál, i když vím, že je to neuvěřitelně dlouhé. Ráno totiž Ondra, kterému jsme už dlouhou dobu říkali Kuželus nebo Kónus, prohlásil, že mu je blbě, a že s námi nikam nepůjde. Následovala později legendární hláška ve smyslu toho, že „stejně nic zajímavého neuvidíme“. A tak v duchu jeden za všechny, všichni za jednoho jsme ho tam nechali a vyrazili zpět do Arches NP. První zastávkou bylo Visitor Centrum, kde jsme se trochu probrali a koupili mu alespoň magnetku, protože do nich je opravdu velký blázen. Následně jsme se vydali do The Windows Section, kde jsme si prošli takovou menší stezku plnou dalších oblouků. Celkem jich v tomto NP má být na 2000, většina však není až zase tak hustá. Proto jsme se rozhodli objet jen ty nejznámější a největší. Po krátkém obědě v podobě konzerv fazolí nebo tuňáka, což byl takový typický polní oběd, nás čekal ten nejznámější a údajně nejhezčí oblouk. Dobré bylo, že kromě Radima, co větší část našeho tripu na západní pobřeží naplánoval, nikdo ani jeden oblouk neznal. Tím pádem jsme mohli být ještě víc překvapeni, jak hustý to tam bylo (viz foto). Na západ slunce jsme měli ještě naplánován takový útesový výběžek ve vedlejším národním parku Canyonlands. Proto jsme po hodince dělání kravin a odesílání fotek do Čech kamarádům a známým seběhli dolů zpět k autu a pospíchali na dané místo.

Tam nás překvapil čínský pár z předchozího dne, co podnikal dost podobný výlet jako my. Času ale nebylo na zbyt a tak jsme se po pár stovkách metrů doslova rozběhli za západem slunce. Nakonec jsme západ slunce na konci útesu stihli jen tak tak. Jestli to stálo za to posuďte sami…

Večeři jsme pak měli dlouho po setmění v Moab Diner, což byla taková typická filmová restaurace nabízející burgery a kuchyni toho ražení. Pozdě v noci jsme pak dorazili na pokoj zkontrolovat, zda má Ondra ještě puls. Po dlouhém skypu s Vali jsem se pak i já zařadil do fronty na sprchu. Jedna koupelna na šest lidí byla občas dost problém, když si v ní každý chtěl dát dlouhou sprchu. Ráno byl pak nejčastějším problémem Ondra, který zjevně nepochopil, že trávit v koupelně 35 minut, když ostatní tam chtějí taky jít, není úplně v pořádku. Bohužel to nepochopil po celou dobu tripu a tak to v nás vyvolávalo nevraživost a negativní emoce se přenášeli celou skupinou.

A zajímavá historka na závěr dne. Když jsme odjížděli z restaurace, napadlo nás, že zkontrolujeme tlak v pneumatikách jakýmsi pochybným měřákem za 2 dolary. Po několika nesmyslných hodnotách, nakonec úkol vzdáváme a necháváme tlak tlakem. (Pár dní potom jsme zjistili, že v pneumatikách je oněch nesmyslných 7 atmosfér.) Nabereme alespoň benzín a vyrážíme směr motel (cca 400 m). Matěj řídí a tak nějak se mu povedlo zapomenout zapnout světla. No dojeli jsme na parkoviště a poté co zajel tak nějak zvláštně na parkovací místo, chtěl auto trochu srovnat. Za námi však staví takový větší terénní pick-up. A tak, aby nás bylo vidět, rozsvěcí světla a tak nějak opatrně se rozjíždí. V tom jsme si všimli, že onen pick-up za námi je policie a už k nám kráčí strážník. Autem probíhá vlna paniky a Matěj s vystrašeným výrazem stahuje okénko. Na otázku jak se máme, Matěj odvětil, že dobře a s poděkování za optání se zeptal strážníka, jak se vede jemu. Docela chápu, že jeho další otázka směřovala na alkohol 🙂 Nakonec se ale i přes zhaslá světla v noci nic nestalo a my jsme si dost oddychli. První kontakt s policií jsme přežili.

24.12.2015 – Vánoce

Vánoce jsou tady! Na ráno se každý těšil. Byl to totiž čas zavolat si s rodinami a kamarády. Myslím, že jsme to všichni dost potřebovali. Nálada byla až do tohoto bodu dost rozpolcená. Na jednu stranu jsme viděli krásná místa a poměrně hezké počasí tomu jen napomáhalo. Na druhou stranu nám ale chyběli blízcí, a jak přicházeli Vánoce, tak se tento pocit značně umocňoval. I mě se hodně stýskalo a byl jsem fakt dost překvapen jak moc… Každopádně jsem po tom všem volání měl brutálně dobrou náladu a těšil jsem se na to, co nás ještě čeká.

Před polednem jsme opustili motel, naložili celé auto a dobře naladěni vyrazili si projít kaňony v Canyonlands NP. Celkem jsme tento den ušli něco okolo 15 km a byli jsme překvapeni, jak nezajímavé to pro nás bylo. Počasí nebylo nijak výrazné, ale i přes to se výlet zapsat hluboce do paměti. Mě na začátku napadl super nápad, že zkusím udělat fotku jak „chodím po hladině“. To skončilo botou namočenou do vody s blátem, takže další můj menší fail. Cestou jsme ještě udělali soutěž ve skoku do dálky z místa. Více zajímavou se cesta stala kolem půlky, když jsme museli přelézt útes, abychom se dostali do vedlejšího kaňonu a tím se vrátili zpět. Celé mi to trochu připomínalo cestu Froda do Mordoru z Pána Prstenů.

Večer jsme potom po Vánočním Buritu k večeři přejeli do motelu poblíž Mesa Verde NP trochu zpátky v Coloradu. V motelu nejčastěji spíme 4 na dvou velkých postelích a dva vždy ve spacácích na zemi. Což není až tak nepohodlné, jak by se mohlo zdát. Za celý trip nakonec vyhrál Boušis soutěž o nejčastější spaní na zemi. Nedostal však ani kulatou sušenku jako medaili. A protože byli ty Vánoce, tak jsme si večer pustili na notebooku Pelíšky a bylo nám dobře.

25.12.2015 – Mesa Verde

Ráno dáváme snídani, která je vždycky zajímavá. Ne jenom kvůli jídlu, které je ale ve výsledku snad vždy dobré, a nedá se na něj nijak moc stěžovat, tak především kvůli počtu lidí. Spíme ve čtyřlůžkovém pokoji a tak po každé čekáme, zda se personál všimne, že těch lidí je na snídani nějak víc. Většinou pozorujeme totální nezájem týkající se počtu lidí a vesele dlabeme vafle a další sladké dobroty. Občas nás však popadla paranoia a to se situace, hlavně v našich hlavách, značně zdramatizovala. Zde ale vše v pohodě a tak po snídani vyrážíme kouknout na nějaké to pueblo. Cesta vede dlouhým stoupáním do hor. To nás moc nepotěšilo – nebyli jsme si jisti, jestli to po zmrzlé silnici, na kterou ještě sněžilo, dáme. Když už jsme dojeli na samý konec, zastavuje nás ranger s majákem. Tak se nám všem s myšlenkou na předešlý incident s policií mírně zvýšil tep a Radim stahuje okénko. Nakonec se dozvídáme, že jsme byli zastaveni, protože Radim přejížděl do protisměru a to že teda nesmí. Takže vlastně prkotina.

Následně už vysedáme z auta na parkovišti u jakéhosi kamenného indiánského města napasovaného pod útesem. Překvapení byla fungující wifi a taky to, že v zimě byla celá oblast zavřená. Pokuta 500USD a/nebo 6 měsíců ve vězení nás nakonec odradila od přelézání plotu. Následně tedy pokračujeme po dalších místech s pozůstatky po indiánech. Vypadalo to částečně hezky, částečně jako vykopávky ze školy archeologie. A tak se bavíme alespoň bojem o lepší místo v autě, které se měnilo vzhledem k velkému množství zastávek hodně často. Ve výsledku se nám vždy podařilo i z nudného výletu udělat nějak zábavnou výpravu. Což je super, hodně super. Dále je na programu nejvyšší hora tohoto NP, kam se jde zasněženou silnicí asi 1 km. Počasí se trochu vylepšilo – panoramata se vylepšila úměrně tomu. Trochu jsme si zablbli a já jsem si všimnul, že když skupina jde kouknout na jih, Ondra zjevně podrážděn odchází na sever. Jeho roztržky s Matějem a zbytkem skupiny vedli k jeho permanentnímu mračení během celého dne. Věděli jsme, že aby tito dva spolu vyšli, bude třeba hodně pochopení a kompromisů. Toho se však nedostává a tak se situace mezi výbušným Matějem a paranoidním Ondrou postupně vyhrocovala. Občas to bylo humorné, občas dost nepříjemné. Ale tak už ponorka funguje.

Jak se blížil západ slunce, vrátili jsme se zpět do motelu a dali si domácí stravu v podobě konzerv a zeleniny. Večer se nám ještě podařil skype domů a to vždycky zahřeje u srdíčka.

A to je pro začátek dost. Více velmi podrobného zápisu bude následovat v několika příštích dnech. Snad se Vám to alespoň trošku líbilo 🙂